V prostorách jedné z ikon moderní architektury zazní dvě významná díla patřící k tomu nejzásadnějšímu, co česká komorní tvorba světu darovala. V oboru smyčcového kvartetu je česká hudba unikátní nejenom co do počtu souborů, ale především obrovským množstvím kvartetní literatury, které nám naši skladatelé zanechali. Dvě díla však z tohoto zástupu vyčnívají. Je to Smyčcový kvartet č. 1 e moll „Z mého života“ Bedřicha Smetany a Kvartet pro dvoje housle, violu a violoncello „Listy důvěrné“ Leoše Janáčka. Ač byl Janáček k dílu zakladatele české národní hudby poměrně kritický, právě tato dvě díla oba skladatele spojují. Jsou to totiž velmi emočně vypjaté kompozice, které hudebními prostředky vypráví životní osudy svých tvůrců. Smetanův první kvartet vznikl v druhém roce skladatelovy hluchoty roku 1876. Kvartet komponoval již v ústraní společenského života v Jabkenicích. Právě v tomto roce vyšlo najevo, že jeho hluchota je trvalá a nevratná. Přesto se Smetana tomuto, nejen pro skladatele, děsivému osudu postavil neúnavnou kompoziční prací. Kvartet je jakýmsi hudebním životopisem od šťastnějších chvil až po osudové ohluchnutí. Smetana píše: „Chtěl jsem si vyobrazit v tónech běh svého života. Moje kvarteto není pouhá formální hra s tóny a s motivem, aby skladatel ukázal, co umí, nýbrž obraz ze života chtěl jsem posluchači předvésti.“

Podobný motiv vedl o padesát let později také Janáčka ke zkomponování druhého kvartetu, ač jeho vyprávění obsahuje sdělení jiného druhu. Svou intimitou, emoční stránkou a vypjatostí však sleduje linii, kterou do české kvartetní tvorby přinesl právě Smetana. Janáček zkomponoval kvartet v posledním roce života, v roce 1928. Ačkoliv byl značně vyčerpán z práce na opeře Z mrtvého domu, cítil potřebu vedle obecnějších postojů vyjádřených v opeře napsat také intimní vyznání. Listy důvěrné, jak naznačuje dřívější název Listy milostné, jsou hudebním vyznáním Janáčkově múze, o 37 let mladší Kamile Stösslové. V únoru 1928 jí píše: „Teď začal jsem psát něco pěkného. To bude náš život v tom. Bude se to jmenovat ‚Milostné dopisy‘. Myslím, že to bude rozkošně znět. Vždyť těch našich milých příhod bylo už dost! To bude jako ohníčky v mé duši a rozpálí ji do nekrásnějších melodií. Považ jen! Prvé číslo jsem už udělal na Hukvaldech. Ten dojem, jak jsem Tě poprvé viděl! Teď pracuji na druhém čísle; myslím, že to rozbleskne na tom luhačovském horkém [slovo začerněno]. Celek bude obzvláště držet zvláštní nástroj. Jmenuje se Viola D´amour – Viola lásky. Ach, těším se na to! V té práci budu já vždy jen s Tebou! Nikdo třetí vedle nás. Plno té touhy jako tam u Tebe v tom nebi našem! Tu budu rád dělat!“ Janáček komponoval s nasazením a dokončil kvartet za pouhých dvacet dnů. Ještě jej stačil zkorigovat na zkouškách s Moravským kvartetem, ale premiéry se již nedočkal. Smetanův kvartet Z mého života a Janáčkovy Listy důvěrné patří k tomu nejzásadnějšímu, co bylo pro smyčcové kvarteto v hudební historii napsáno.

Vstupenky

Koncert, na němž vystoupí vynikající Brno Contemporary Orchestra a špičkoví klavíristé Jan Jiraský a Daniel Wiesner přináší tři významná a pozoruhodná díla první poloviny 20. století. Dramaturgicky je koncert zaměřen na dvě témata, která Janáčka silně zasáhla. Prvním je děsivý válečný konflikt, během něhož Janáček přišel o řadu svých žáků a přátel, kteří odešli frontu a již se nevrátili. Válka však nejenom zabíjela, ale také mrzačila a zásadně měnila lidské osudy. To byl i případ mladého klavíristy Otakara Hollmanna, který před válkou studoval hru na housle, ale na frontě mu střela vážně poranila dlaň a zápěstí pravé ruky, následkem čehož zůstal trvale invalidní. Hollmann se ale nevzdal a po válce začal studovat, jako jednoruký, klavírní hru u Adolfa Mikeše a skladbu u Vítězslava Nováka. Neuspokojovaly jej však upravené skladby původně určené pro dvouruční hru. Obracel se proto na skladatele s tím, aby mu napsali původní skladbu pro levou ruku. Nebyl v této situaci zdaleka sám, připomeňme alespoň o několik let staršího rakouského klavíristu Paula Wittgensteina, pro něhož psali skladatelé jako Benjamin Britten, Paul Hindemith, Erich Wolfgang Korngold, Sergej Prokofjev, Richard Strauss či Maurice Ravel. Ačkoliv Hollmann „lovil“ pouze v českých vodách, podařilo se mu získat kompozici od nejednoho vynikajícího skladatele, např. Václava Kaprála, Erwina Schulhoffa, Josefa Bohuslava Foerstera, Bohuslava Martinů i Leoše Janáčka.
Divertimento (Concertino) pro klavír levou rukou a komorní orchestr napsal Bohuslav Martinů v roce 1926, tedy ve stejné době, kdy také Janáček zkomponoval pro Hollmanna své Capriccio. Martinů skladbu napsal v Paříži běhen dvou měsíců na počátku roku 1926, tedy uprostřed práce na baletu Kdo je na světě nejmocnější. Skladba nese rysy jeho zkušeností z Paříže, především s hudbou Stravinského, a už její název odkazuje na hudební neoklasicismus. Kompozice je velmi křehká, až mozartovsky průzračná. Premiéra se uskutečnila až o mnoho let později, v roce 1947, v provedení právě Otakara Hollmanna. Skladba se však neprosadila a dnes je prakticky zapomenutá.
Leoš Janáček zprvu na výzvu zkomponovat skladbu pro jednorukého hráče zareagoval po janáčkovsku ostře a nevybíravě: „Dětinské - co chcete hrát jednou rukou? Těžko tančit tomu, co má jen jednu nohu“. Když však klavíristu slyšel hrát, pravil, že o tom ještě bude přemýšlet. Ačkoliv Hollmann v úspěch příliš nevěřil, v Janáčkovi zrála v pravdě geniální skladba. Na podzim roku 1926 dokončil své Capriccio pro klavír levou rukou a dechové nástroje a sdělil Hollmannovi v dopise z 11. 11. 1926: „Napsal jsem Capriccio. Víte, jen pro jednu ruku psát, to byla schválnost až dětinská. Bylo třeba důvodů jiných a příčin věcných a vnitřních. Když se všechny dostavily a střetly – pak povstalo dílo.“ Ve čtyřvěté skladbě klavír doplňuje flétna (pikola), 2 trubky, 3 trombóny a tenorová tuba. Capriccio mělo premiéru v Hollmannově podání 2. 3. 1928 ve Smetanově síni Obecního domu v Praze.
Druhé téma koncertu je problematika komorního ansámblu. Právě dvacátá léta minulého století znamenala skutečný boom komorního obsazení orchestru a to v roztodivných kombinacích. Na počátku tohoto zájmu stál Igor Stravinskij a jeho skladba Příběh vojáka. V ní totiž uplatnil zcela nový zvuk orchestru složeného z klarinetu, fagotu, kornetu, trombonu, sólových houslí a kontrabasu. Výraznou složkou je velká baterie bicích nástrojů. Sólisticky koncipované party tvoří nejenom zcela novou zvukovost, ale přináší jistou racionalizaci a novou funkčnost instrumentáře. Takto koncipovaný orchestr je v přímém rozporu s obrovským předválečným obsazením orchestru ve skladbách Mahlera, Strausse, ale i samotného Stravinského. Partituru skladby Příběh vojáka vlastnil i Janáček a zcela určitě mu otevřelo nové obzory právě v možnostech komorního seskupení, které mu bylo bytostně blízké (Říkadla, Mládí, Concertino či Capriccio). Stravinskij komponoval Příběh vojáka (Histoire du Soldat) pro čtení, hraní a tanec v těžkých chvílích světové války na ruský lidový příběh o zběhlém vojákovi, kterého ďábel podrobuje různým zkouškám a nakonec jej zbaví duše. Stravinskij skladbu dokončil v roce 1918 a téhož roku se konala v Lausanne premiéra. U nás dílo poprvé zaznělo hned roku 1921.

Vstupenky

Koncert 8. 12. 2017 je věnován recitálu vynikající pěvkyně Simony Houda Šaturové za klavírního doprovodu Martina Kasíka. Výjimečnost večera doplní prostor Löw-Beerovy vily a také program s kompozicemi tří autorů, které jsou úzce spojeny s Brnem a získaly světový věhlas. Zazní zde výběr z Janáčkovy Moravské lidové poezie v písních, jedné z nejpozoruhodnějších kompozic skladatelova folkloristického období. Dalším autorem, či lépe autorkou je Vítězslava Kaprálová. Dcera skladatele Václava Kaprála, žáka Leoše Janáčka, byla nejenom charizmatickou dívkou, která očarovala např. Bohuslava Martinů, ale především výjimečně nadanou skladatelkou a dirigentkou. Osud jí bohužel nadělil pouhých 25 let života. I tak zanechala několik kompozic, které jasně prokazují její talent. Jednou z nich je i píseň Sbohem a šáteček z roku 1937, tedy z konce studií u Vítězslava Nováka. Její hudební niternost a lyričnost neopakovatelným způsobem doplňuje Nezvalovu poetiku. Třetím autorem je patrně nejnadanější Janáčkův žák Pavel Haas. Jako jeden z mála byl Janáčkovou hudební řečí ovlivněn, avšak tuto zkušenost dovedl mistrně propojit s dobovými avantgardními proudy stejně jako se svébytnou židovskou hudebností. Haas je prostě zcela originální skladatel, jehož nadějnou cestu bohužel ukončila smrt v koncentračním táboře v roce 1944. Jeho zřídka provozovaný cyklus Sedm písní v lidovém tónu z roku 1939-40 vznikal v době pro Haase velmi tíživé. Aby uchránil manželku a dcerku před důsledky norimberských zákonů, rozhodl se pro rozvod a odchod od rodiny. Jistě i tato situace vedla Haase k návratu k lidové moravské písni a svému učiteli Leoši Janáčkovi. Cyklus písní je ukázkou skladatelova bravurního propojení lidové písně s moderně koncipovaným doprovodem.

Vstupenky