Jakub Hrusa by Ian Ehm

4. 11. 2024 v 19:00

Janáčkovo divadlo

Bamberger Symphoniker

Dirigent: Jakub Hrůša

Klavír: Daniil Trifonov

Koupit vstupenky

Leoš Janáček: Taras Bulba, VI/15
Antonín Dvořák: Koncert pro klavír a orchestr g moll, op. 33, B63
Josef Suk: Zrání, op. 34

 

Píše se rok 1924 a také v Brně se poprvé slavil „Rok české hudby“. Celoroční svátek hudby uvozoval slavnostní koncert věnovaný sedmdesátinám Leoše Janáčka a padesátinám Josefa Suka. Pro Janáčka to mělo být velké překvapení, orchestr brněnského Národního divadla byl doplněn studenty konzervatoře a členy německého divadla. Měl to být skutečný hold oběma tvůrcům. Na programu lednového dopoledního nedělního koncertu byl Janáčkův Taras Bulba a Sukovo Zrání. Ale vše dopadlo jaksi „po brněnsku“. Městské divadlo bylo slavnostně vyzdobeno, včetně Mistrovy lóže, ale Janáček nedorazil. Až po koncertu vyšlo najevo, že dirigent František Neumann jej zapomněl pozvat. Janáček si mezitím chtěl vstupenky zakoupit, ale už bylo vyprodáno, takže šel místo toho na procházku. Popsal to pak žertovně v dopisu přítelkyni Kamile Stösslové: „To Vám byla v Brně ‚švanda‘. Dělali jakousi oslavu mou a skladatele Suka. Nedostal jsem ani vstupenky koupit – tak jsem tam nešel. Volali, vyvolávali – a já kdesi za Brnem v zasněžených polích!“

Orchestrální rapsodie Taras Bulba vychází ze stejnojmenné novely Nikolaje Vasiljeviče Gogola, kterou Janáček poznal v ruském originále na společném čtení brněnského Ruského kroužku už v roce 1905. Příběh ukrajinského kozáka ale ztvárnil až začátkem první světové války, v první půli roku 1915. Mocnářské policejní běsnění proti všemu ruskému však vedlo skladatele k přerušení práce. Vrátil se k ní až na jaře roku 1918, kdy skladbu dokončil, coby „slovanskou rapsodii“. Premiéra této nevšední skladby se konala až v roce 1921, kdy ji nastudoval s brněnským divadelním orchestrem František Neumann.

Je s podivem, že Koncert pro klavír a orchestr g moll Antonína Dvořáka (1841–1904) není na koncertních pódiích uváděn častěji, neboť se jedná o velmi působivé dílo. Dvořák jej zkomponoval krátce poté, co se seznámil s mladým Leošem Janáčkem, tedy v roce 1876, ale jeho dnešní podoba je až z roku 1883, kdy skladatel provedl rozsáhlou revizi. Koncert se poněkud vymyká tehdejší chopinovsko-lisztovské tradici, tedy střídání ploch virtuózně koncipovaného sólového partu a dominantního orchestru. Tyto kontrasty Dvořák nahradil jednotným hudebním proudem symfonické kompozice.

Svou monumentální symfonickou báseň Zrání komponoval Josef Suk (1874–1935) téměř ve stejném období jako Janáček svého Tarase Bulbu, v letech 1912–1917. Inspirací k této kompozici se Sukovi stala stejnojmenná báseň Antonína Sovy. Básníkovo vyznání bylo skladateli blízké, i on měl potřebu sdělit prostřednictvím hudby své pocity a zážitky, od těch tragických, jak je známe i z jeho symfonie Asrael, až po naději a radost ze života a tvorby. Kompozice, vzhledem k Sukově pracovní vytíženosti především v Českém kvartetu, trvala dlouho, a tak se premiéra uskutečnila až 30. října 1918, tedy dva dny po vyhlášení Československa. Zrání poprvé nastudoval s Českou filharmonií Václav Talich a přijetí bylo velmi vřelé, ač někteří posluchači i kritici byli ze složitě koncipované partitury poněkud zaražení. Dnes chápeme tuto velkolepou symfonickou báseň jako klenot symfonické tvorby tohoto období.

Jiří Zahrádka