Příhody lišky Bystroušky

Je to pohádka či… opravdu jsme byli kdysi tak mladí? Třepetající křídla vážky za oknem připomínají neúprosný běh času, a přece tu bude nová vážka, několik generací v jednom teplém létě. Rusovlasé děvčátko otvírá okno a vážka vletí dovnitř… jak by les vstoupil a s ním i vzpomínky Revírníka na jeho život.

Revírník usnul v lese. Jakpak by ne, vyhřátý mech láká k odpočinku a panímámě se řekne, že číhali na poberty. Malá lištička se vydala zkoumat les, je tu tolik podivných věcí. Třeba zelený skokánek, který probudí spícího revírníka. Lištička zvědavě vykukuje, je snadné ji chytit. Pozdě volá mámu, revírník ji odnáší do myslivny pro radost dětem i sobě.

Z liščátka je liška Bystrouška. Žije na dvorku spolu se psem Lapákem, hejnem slepic a kohoutem. Je jaro a Lapák marně touží po lásce. Bystrouška taky nemá zkušenosti, ale ještě si pamatuje, co se dělo v hnízdě u špačků nad jejich doupětem. Revírníkovic Pepík se chlubí Frantíkovi s liškou, ale pošťuchování klacíky končí pořádným kousancem do lýtka. Liška přece není žádný pes. Revírníková ztropí scénu a liška se musí uvázat. Slepice se radují, honila je po dvoře, a teď má smůlu. Liška marně pronáší revoluční řeč a vyzývá slepice, aby se zbavily nadvlády kohouta. Když to nezabere, předstírá, že je mrtvá. Kohout pošťuchovaný slepicemi jde zjistit, jestli je opravdu po ní. Jedno kousnutí a kohoutí hlava končí v liščí tlamě. A proč zůstat jen u kohouta, Bystrouška řádí mezi slepicemi a revírníková, kterou přivolal povyk na dvorku, má z toho málem smrt. „Staré, zastřel ju!“ vykřikne, ale liška je rychlejší a už červená oháňka mizí v lese. Mezi stromy čeká Bystroušku vytoužená svoboda, ale je potřeba také někde bydlet. Bystrouška neváhá a k pobavení ostatní lesní zvěře vypudí z doupěte starého rozmrzelého jezevce.

V hospodě u Pásků je obvyklá sešlost – revírník, nabručený farář a rechtor vzdychající za svou tajnou láskou. Revírník si ho dobírá. Za posměšnou písničku o panně, které se rechtor bojí roky vyznat lásku, sklidí revírník kousavou otázku, jak se vyvedla ta liška, co si přinesl domů. „Utekla a já ji hledat nebudu,“ zabručí vztekle. Řádně nametený rechtor se zvedá k odchodu a farář ho následuje. Musí balit, protože odchází na jinou farnost a noví nájemníci už čekají. Revírník by ještě rád chvíli zůstal ve společnosti starých přátel, ale marně je přemlouvá. I on se tedy vydává přes les domů.

Opilý rechtor vrávorá po cestě domů a myslí na vytouženou Terynku. „Počkejte, miluji vás!“ klopýtá za přeludem. Farář má taky pěkně upito a v mysli se mu vynořují křivdy staré lásky – byla krásná, oči jak studánka, ale o to horší byla její zrada. Oba usínají v tichu lesa. I revírník se potácí lesem, a když zahlédne lišku, vystřelí. Jediné, co však málem trefí, je vyděšený rechtor utíkající z dosahu jeho pušky. Na mýtince, kam Bystrouška chodí na noční toulky, se objeví lišák Zlatohřbítek. Je to pohledný mládenec a Bystrouška na něm může oči nechat. Nesměle se seznamují a Bystrouška vypráví o svém dětství v myslivně. „Tu si nesmím nechat přebrat,“ je rozhodnut lišák. Zmizí, ale za chvíli se vrací s dárkem v podobě králíka. Bystrouška se z počátku ostýchá, ale Zlatohřbítkovo upřímné vyznání lásky ji přesvědčí. Les má nový skandál! Bystrouška a Zlatohřbítek a jen tak bez řádné svatby! Sově málem vypadnou oči, když to všem povídá. Mezitím se Bystrouška svěřuje Zlatohřbítkovi, že jejich láska nezůstala bez následků. Tož co dělat jiného než jít rovnou k farářovi. Datel oddává Bystroušku a Zlatohřbítka a celý les slaví svatbu.

Léto zmizelo pod barvami podzimu a ty vystřídala sněhová peřina. Ale než se všichni nadáli, je tu další jaro, léto a znovu podzim. Revírník v lese potká Haraštu. Opravdu jde jen pro drůbež na trh, nebo zase pytlačí? Harašta se dušuje, že ne, ale kdyby si toho pan revírník nevšiml, tak tam na mezi leží mrtvý zajíc. Revírník si vzpomene na Bystroušku a nalíčí past. Liščí rodinka se mezitím pěkně rozrostla a uhlídat zvědavou drobotinu je pro rodiče řádný úkol. Ani Bystroušce neujde mrtvý zajíc, ale dobře vidí nastražená železa. Harašta zahlédl liščí oháňku. Bude se ženit a takový štuc by byl pěkný dárek pro nastávající. Popadne klacek a vyrazí za liškou, ale lesní zvěř se mu zaplete pod nohy a Harašta skončí s natlučeným nosem. Bystrouška s liščaty mezitím rabují jeho batoh s drůbeží. Potlučený Harašta ji zastřelí.

V hospodě je neveselo, Pásek odjel do Brna a Pásková líčí, nemá času na hovory s hosty. Farář tu schází a rechtorovi není do řeči, jeho tajná láska se dnes vdává. Rozchází se brzy a revírník se vydává do lesa a domů. Všechno mu připomíná mládí a den jeho svatby. Jak je to dávno… malá liška, zvědavá, se k revírníkovi přitulí, je, jak by mámě z oka vypadla. Čas letí – „to nésu já, to byli dědoušek,“ ozve se skokánek. Život jak by se na vteřinu zastavil a vteřina byla celým životem. Kruh se uzavírá, a přece pokračuje dál…

Režie: Jiří Heřman
Dirigenti: Marko Ivanović, Robert Kružík
Hudební nastudování: Marko Ivanović
Scéna: Dragan Stojčevski
Kostýmy: Alexandra Grusková
Světelný design: Daniel Tesař
Pohybová spolupráce: Kateřina Nováčková
Sbormistr: Martin Buchta
Dramaturgie: Patricie Částková

Obsazení:
Bystrouška – Kateřina Kněžíková
Zlatohřbítek – Václava Krejčí Housková
Revírník – Adam Plachetka
Rechtor / Komár –Ondřej Koplík
Farář / Jezevec – Jan Šťáva
Revírníková / Sova – Daniela Straková-Šedrlová
Pásek – Petr Karas
Pásková / Datel – Jitka Zerhauová
Pepík –Barbora Šancová
Frantík – Eva Svozilová
Harašta – Tadeáš Hoza
Kobylka – Barbora Šancová
Cvrček – Eva Svozilová
Lapák – Jitka Klečanská
Kohout – Andrea Široká
Chocholka – Martina Králíková
Sojka – Andrea Široká