makropulos B 290

16. 11. 2024 v 19:00

Janáčkovo divadlo, NdB

Hostující představení Staatsoper Unter den Linden, Berlin.

Autor: Leoš Janáček

Dirigent: Robert Jindra

Režie: Claus Guth

Představení trvá 110 minut bez pauzy.

 

Další termíny: 18.11. v 19:00

Koupit vstupenky

1. jednání

Již téměř sto let se táhne soudní proces ve věci dědictví, který vede rod Gregorů a Prusů, a právě dnes má být vynesen konečný verdikt. Albert Gregor, představitel žalující strany, přichází do kanceláře svého advokáta Kolenatého, aby se zeptal na výsledek. Nachází však jen solicitátora Vítka. Do kanceláře přichází Vítkova dcera Kristina, začínající operní zpěvačka, a nadšeně vypráví o slavné pěvkyni Emilii Marty, která se po chvíli objeví ve dveřích v doprovodu advokáta Kolenatého. Marty se ptá na stav Gregorova procesu a všechny přítomné udivuje znalostmi událostí, které se odehrály před stovkou let. Ví dokonce o vztahu dávno zemřelého barona Pruse a jeho milenky Ellian Mac Gregor a sděluje přesně místo, kde jsou uloženy dosud neznámé dokumenty včetně Prusovy závěti. Kolenatý jí nevěří, ale na nátlak Alberta Gregora je nucen vydat se do Prusova domu zmiňované listiny hledat. Po chvíli se vrací i s Gregorovým soudním rivalem, Jaroslavem Prusem. Přicházejí se zprávou, že na místě, které Marty označila, opravdu našli závěť a další dosud neznámé dokumenty.

2. jednání

V zákulisí divadla si zaměstnanci vyprávějí o úspěchu vystoupení zpěvačky Emilie Marty. Čekají na ni zástupy ctitelů, mezi nimi i Jaroslav Prus. Jeho syn Janek se v divadle setkává se svou milou Kristinou. Ta je oslněná osobností Marty a chce se rovněž stát slavnou umělkyní. Přichází Marty a postupně přijímá své obdivovatele včetně Alberta Gregora a slabomyslného Hauka-Šendorfa, který v ní vidí svou dávnou lásku Eugenii Montez. Znavená Marty pak všechny posílá pryč a zůstává jen Jaroslav Prus. Vyptává se Marty na milenku svého předka – zpěvačku Ellian Mac Gregor, která byla matkou baronova nemanželského dítěte. V matrice je však zapsána pod jiným jménem – jako Elina Makropulos. Marty však zajímá především zapečetěná obálka, která je uložena mezi ostatními listinami a kterou jí Prus odmítá vydat. Přichází Albert Gregor, aby Marty vyznal lásku – ta ho však odmítá. Také Janek se do Marty zamiloval. Zpěvačka jej žádá, aby pro ni v otcově domě získal onu tajemnou obálku, ale vtom vchází Prus a dohodne se s Marty, že jí obálku předá za společně strávenou noc.

3. jednání

Marty splnila svou část dohody a požaduje po Prusovi slíbenou obálku. Dostává ji, ale Prus je zklamán – neočekával z její strany takový neúčastný chlad. Sluha přináší tragickou zprávu. Janek spáchal sebevraždu, když vytušil, že jeho otec strávil noc s Marty. Přichází pomatený Hauk a nabízí Marty společný útěk do Španělska. Ta souhlasí, ale vtom přichází Gregor, Kolenatý a Vítek s dcerou Kristinou. Mají mnoho otázek: poté, co Marty podepsala Kristině upomínkovou fotografii totiž zjistili, že podpis je shodný s podpisy na téměř sto let starých dokumentech. Naléhají na Marty stále víc, až pěvkyně prozradí své tajemství. Její pravé jméno je Elina Makropulos a byla dcerou Řeka Hieronyma Makropulose, který se jako osobní lékař císaře Rudolfa II. pokusil o vytvoření elixíru mládí. Vyzkoušel jej na své dceři a ta nyní žije již 337 let. V průběhu staletí několikrát změnila totožnost, žila mimo jiné i pod jménem Ellian Mac Gregor a byla tehdy Prusovou milenkou, byla též španělskou cikánkou Eugenií Montez, kterou v ní poznal Hauk-Šendorf. Nyní vystupuje jako Emilie Marty a do celé kauzy se připletla, protože hledala obálku s receptem na elixír mládí – tu obálku, kterou jí za společnou noc vyměnil Jaroslav Prus. Elixír totiž působí jen 300 let a tak, chce-li Marty dále žít, musí vypít novou dávku. Ona ale zjišťuje, že ji život netěší: je jím unavena a znechucena, protože za tu nekonečně dlouhou dobu její bytí zcela ztratilo svůj smysl. Recept odevzdá Kristině, nabízí jí tím věčné mládí, krásu a slávu. Mladá dívka ale listinu spálí – volí tak sice krátký, ale smysluplný život.

Režie: Claus Guth
Dirigent: Robert Jindra
Scéna: Étienne Pluss
Kostýmy:
Ursula Kudrna
Světla:
Sebastian Alphons
Choreografie:
Sommer Ulrickson
Dramaturgie:
Yvonne Gebauer, Benjamin Wäntig

 

Obsazení:

Emilia Marty – Dorothea Röschmann
Albert Gregor – Aleš Briscein
Vítek  – Stephan Rügamer
Kristina – Natalia Skrycka
Janek Prus – Linard Vrielink
Jaroslav Prus – Adam Plachetka
Dr. Kolenatý – Jan Martinik
Strojník – Dionysios Avgerinos
Poklízečka – Adriane Queiroz
Hauk-Šendorf – Jan Ježek
Komorná – Rebecka Wallroth

Pokud někdo nemá rád operu, vezměte ho na Janáčka,“ řekl dirigent Simon Rattle a má pravdu. Janáčkovy opery jsou každá svébytný unikát, běžící rychlostí myšlenky a divadelní v tom nejlepším slova smyslu. Třeba taková Věc Makropulos se svou téměř detektivní zápletkou rozhodně není typickým operním námětem, ale v Janáčkově podání se stoletý soudní spor o dědictví rychle změní ve strhující drama o hledání smyslu lidského života. O to větší zážitek to je, když se přidá inscenační pohled režiséra Clause Gutha, kde se realistické obrazy advokátní kanceláře a divadelního zákulisí střídají v proměnách s až surrealistickými momenty izolace hlavní hrdinky. Německý režisér Claus Guth patří k předním světovým tvůrcům a je známý především svými inscenacemi děl Richarda Strausse, Richarda Wagnera či Händelových děl. Jeho první setkáním s českou operou byla inscenace Julietty Bohuslava Martinů v roce 2016, ale až o šest let později přišel první Janáček, vynikající inscenace Její pastorkyně pro Covent Garden. Věc Makropulos vznikla pro berlínskou Staatsoper Unter den Linden a je to poprvé, co se tento skvělý operní soubor na festivalu představí. 

Věc Makropulos je v mnoha směrech dílem nemajícím ve světě opery obdoby. Není překvapivé, že autor literární předlohy Karel Čapek byl k Janáčkovu záměru zpracovat jeho hru do podoby opery z počátku poněkud skeptický. Děj odehrávající se v právnickém prostředí, plný dialogů a spletitého děje, kde postavy telefonují a kde vysledovat rodinné vazby je téměř úkolem pro odborníka na genealogii, nebyl úplně typickým pro operu ani na začátku 20. století. Ale Janáčka, který se již v Příhodách lišky Bystroušky zabýval životem a jeho nekonečným koloběhem, velmi zaujalo to, co Věc Makropulos skrývá pod svou právnicko-detektivní zápletkou otázky, zda nesmrtelnost může přinést lidem štěstí, anebo lidský život naplňuje právě ona nevyhnutelnost konce. Janáček sám později vzpomínal: „Chytlo mne to. Víte, to hrozné, ono citové člověka, který nikdy nebude mít konce. Neštěstí holé. Nic nechce, nic nečeká. Z toho musí něco být. Třetí dějství, na tom si zakládám: ten spád, ten sráz! To jsem cítil, to jsem chtěl. Čapek nakonec se zhudebněním souhlasil a Janáček se pustil do úprav a krácení textu hry. Kompozici věnoval další dva roky a Janáčkova korespondence mapuje jeho zaujetí i soucit s hlavní postavou opery: „Krasavice 300 let stará – a věčně mladá – ale jen vyhořelý cit! Brr! Chladná jak led! Ale udělám ji teplejší, aby lidé s ní měli soucit. Já se do ní ještě zamiluju.“ Premiéra v předvánoční čas roku 1928 v brněnském divadle vzbudila nebývalý zájem a divadlo bylo zcela vyprodané! Úspěch byl obrovský. Janáček vzpomínal: „Ta vychládlá měla úspěch netušený! Až mráz šel každému po těle. Je prý to moje největší dílo! 

Patricie Částková