Leoš Janáček

Skladatel, pedagog, dirigent, klavírista, spisovatel a folklorista Leoš Janáček (1854–1928) patří k nejpozoruhodnějším tvůrcům hudby 20. století. Ačkoliv datem narození patří spíše ke generaci Antonína Dvořáka, jeho skladby náleží k tomu nejprogresivnějšímu, co v hudbě minulého století vzniklo. Právem Janáček stanul, na prahu své sedmdesátky, v jedné řadě se skladateli o jednu i dvě generace mladšími, jako byl Arnold Schönberg, Alban Berg či Igor Stravinskij. Ač se na konci života stal jedním z nejsledovanějších skladatelů, jeho život zůstal spojen s městem Brnem. Těsný vztah Janáčka k tomuto městu je dán nejenom tím, že zde prožil většinu života, ale především se svou neúnavnou činností organizační, dirigentskou a pedagogickou zasloužil o zásadní rozvoj brněnské kultury a ovlivnil jej tak na mnoho let dopředu. Přičteme-li k tomu skutečnost, že zde v premiéře zazněla většina skladatelových děl, je patrné, jak hluboké toto propojení skladatele s jeho městem bylo.

Do Brna přišel Leoš Janáček z rodných Hukvald roku 1865 jako jedenáctiletý chlapec.

Otec jej poslal do fundace Augustiniánského kláštera sv. Tomáše na Starém Brně.

V čele kláštera tou dobou stál osvícený opat Cyril Napp a působily zde osobnosti jako skladatel Pavel Křížkovský, zakladatel genetiky Řehoř Mendel či filozof, básník a novinář František Matouš Klácel. Hudebně nadaným chlapcům přijatým do fundace se podle světle modrého obleku přezdívalo „modráčci“. V klášteře se jim dostalo důkladného hudebního vzdělání, aby mohli účinkovat při klášterních produkcích i na koncertech.

Později Janáček pokračoval ve studiích na německé reálce a na brněnském učitelském ústavu.

Po maturitě roku 1874 zůstal na učitelském ústavu jako výpomocný učitel. Vedle toho se věnoval sbormistrovské a dirigentské činnosti v řemeslnické besedě Svatopluk (1873–76) a ve Filharmonickém spolku Beseda brněnská (1876–88). Během tohoto období se z Besedy brněnské stalo velké kantátové těleso, se kterým mohl Janáček uvést například Mozartovo Requiem, Beethovenovu Missu solemnis či Dvořákovo Stabat mater.

Tou dobou již mladý Janáček začal komponovat a vzdaloval se vytyčené učitelské dráze. Usiloval o další prohloubení svého hudebního vzdělání a roku 1874 byl přijat ke studiu na pražskou varhanickou školu. V letech 1879–80 pak ještě krátce studoval na konzervatoři v Lipsku a ve Vídni, kde se však dle jeho slov „nebylo čemu přiučiti“.

Nedlouho po návratu z lipských studií se Janáček oženil s dcerou ředitele učitelského ústavu Zdenou Schulzovou. Manželství nebylo právě šťastné, první vážná krize se dostavila nedlouho po svatbě a neurovnala se ani po narození dcery Olgy. V té době byl již Janáček značně pracovně vytížen. Ke všem stávajícím povinnostem přibylo postavení ředitele a současně učitele na nově založené brněnské varhanické škole, která vznikla z Janáčkova podnětu roku 1881. K jeho četným aktivitám se dále řadila činnost v Družstvu českého Národního divadla v Brně, Ruském kroužku či Klubu přátel umění. Založil a vydával první hudební periodikum na Moravě Hudební listy, přispíval kritikami a fejetony do Lidových novin.

Od roku 1888 se intenzivně zabýval studiem lidových písní a tanců, které často sbíral a zapisoval přímo v terénu. O folkloru napsal několik zasvěcených teoretických prací a spolu s Františkem Bartošem vydal sbírku Kytice z národních písní moravských.

Roku 1890 potkala Janáčka a jeho ženu těžká rána v podobě smrti jejich dvouletého syna Vladimíra. Janáčkova tvorba počátku devadesátých let byla ve znamení moravského folklorismu. Vznikly četné Janáčkovy úpravy lidových písní a tanců, stylizované orchestrální Valašské tance, obrázek z moravského Slovenska Rákoš Rákoczy a operní jednoaktovka Počátek románu. Vedle zkoumání lidové písně se Janáček začal zajímat o psychologii a její projevy v mluveném projevu, který považoval za jakási „okénka do duše“ lidí. Nápěvky mluvy, tedy melodické prvky řeči, byly podle Janáčka výrazem povahy a okamžitého rozpoložení člověka a byl přesvědčen, že lidskou řeč lze objektivně zaznamenat pomocí notového zápisu. Zapisování a sbírání nápěvků se Janáček věnoval od roku 1897 více méně po celý život. Nezůstal však jen u nápěvků lidské řeči – mezi více než třemi tisíci záznamy nacházíme např. i nápěvek štěkotu psa, pískání komára, vrzání parket či bzučení včely.

Novou kompoziční cestu Janáček nastoupil v opeře Její pastorkyňa podle dramatu Gabriely Preissové z moravského venkovského života. V této opeře komponované na prózu dospěl Janáček k osobitému hudebnímu výrazu. Postupně opouští tradiční operní schéma s uzavřenými čísly a áriemi, v orchestru se objevují charakteristické sčasovky na způsob rytmického ostinata, modální tónové útvary, zcela nová je hudební dikce vokálních partů jednotlivých postav, která vycházela z jeho zkušenosti ze studia lidské řeči. Operu Janáček dokončil po téměř deseti letech práce roku 1903. Práci na Její pastorkyni provázel zhoršující se zdravotní stav Janáčkovy dcery Olgy a skladatelova úzkost o její život. Když operu dokončil, zastihla jej nejtěžší životní rána – v pouhých jednadvaceti letech Olga zemřela.

Po odmítnutí uvedení Její pastorkyně pražským Národním divadlem se 21. ledna 1904 uskutečnila  úspěšná premiéra v brněnském Národním divadle. Janáček byl do té doby ve společnosti vnímán jako ředitel a učitel, a jen okrajově jako skladatel, jelikož jeho tvůrčí činnost mohla doposud sledovat v podstatě pouze brněnská veřejnost. Velice stál o uměleckou přízeň Prahy a kontakt s pražským hudebním životem. Na obojí však musel čekat ještě dalších dvanáct let.

Po brněnské premiéře Její pastorkyně se Janáček dal penzionovat, aby se mohl nadále naplno věnovat své varhanické škole a kompozici. Tato doba je také počátkem jeho pravidelných návštěv „slovanských“ lázní v Luhačovicích.

Při jednom ze svých lázeňských pobytů se Janáček seznámil s Kamilou Urválkovou, jejíž životní příběh se stal předlohou pro Janáčkovu v pořadí čtvrtou operu Osud. Avšak tato novinka, která měla být nastudována novým Městským divadlem na Královských Vinohradech, nebyla nakonec za skladatelova života nikdy provedena.

Za hranicemi Brna reprezentovaly Janáčka zatím především sbory; vynikající Pěvecký sbor moravských učitelů se sbormistrem Ferdinandem Vachem a plzeňský sbor Smetana. Pro tato tělesa zkomponoval své bezručovské skladby Kantor Halfar, Maryčka Magdónova a 70.000. V době mezi brněnskou a pražskou premiérou Její pastorkyně vznikly mimo jiné další části lyrického klavírního cyklu Po zarostlém chodníčku, cyklus V mlhách, orchestrální balada Šumařovo dítě, kantáta Věčné evangelium či první znění symfonické rapsodie Taras Bulba.