Program

Josef Suk V nový život, slavnostní pochod sokolský

Leoš Janáček Amarus, kantáta pro sóla, smíšený sbor a orchestr

Na Soláni čarták, kantáta pro tenor, mužský sbor a orchestr

Sinfonietta



dirigent Gabriela Tardonová

Sbor a orchestr Janáčkovy opery NdB


Vstupenky

Orchestrální koncert prezentuje dvě skladby, inspirované fenoménem českého tělocvičného spolku Sokol, a dvě zřídka uváděná Janáčkova kantátová díla. Na koncertu vystoupí vynikající sbor Janáčkovy opery Národního divadla Brno spolu s operním orchestrem, který tato skladatelova díla vícekrát s úspěchem prováděl, a některá dokonce uvedl v premiéře již za Janáčkova života.

Slavnostní pochod sokolský V nový život je úzce spjat s tradicí českého sokolstva, která sahá do šedesátých let 19. století. Ačkoliv zakladatelé této významné tělovýchovné organizace od počátku usilovali o její apolitičnost, později se spolek nevyhnutelně stal součástí národnostního emancipačního procesu. Jeho politický vliv dosáhl vrcholu právě ve dnech vzniku Československé republiky a následujících dvou desetiletích. Členy Sokola byly často osobnosti tvořící elitu českého národa; nechyběl mezi nimi např. Janáček, Suk, ale také T. G. Masaryk. Josef Suk (1874–1935) uvažoval o kompozici pochodu pro sletové slavnosti sokolstva již před první světovou válkou, ale k práci se odhodlal až v roce 1919, kdy si pochod naskicoval. V roce 1920 byla u příležitosti VII. Všesokolského sletu, prvního v nové republice, vyhlášena skladatelská soutěž na pochod k nástupu cvičenců na stadion. Suk svou skladbu přihlásil pod pseudonymem a soutěž vyhrál. Ač jeho pochod vyvolal u sokolských funkcionářů rozpaky, nakonec dílo přijali. Ke skladbě následně Suk přikomponoval fanfáry a původně čtyřruční klavírní skladbu zinstrumentoval pro symfonický orchestr. Pochod měl neobyčejný ohlas a tak v roce 1930 a 1934 připojil básník Petr Křička se svým bratrem skladatelem Jaroslavem Křičkou ke skladbě ještě text, aby mohl být oblíbený pochod doprovázen i zpěvem. Tato skladatelem schválená verze později upadla v zapomenutí, takže na festivalovém koncertě bude jedinečná příležitost tuto verzi vyslechnout.

Také Sinfonietta Leoše Janáčka (1854–1928) je úzce spjata se Sokolem. Počátkem roku 1926 byl skladatel dotázán redakcí Lidových novin, zda by nenapsal „nějaké noty“ jako zdravici pro připravovaný VIII. Slet všesokolský v Praze. Janáček se rozhodl pro fanfáry, přičemž inspirací mu byl zážitek o dva roky starší. V roce 1924, po úmorné účasti ve zkouškové komisi na pražské konzervatoři, prožil „tři dny, jež neměly stínu“ v Písku, v rodině své přítelkyně a múzy Kamily Stösslové. A zde na odpolední procházce navštívil promenádní koncert vojenské dechové hudby v Palackého parku, kde vyslechl i fanfáry, jejichž motiv si zaznamenal do zápisníku. Vojenská hudba 11. pěšího pluku Františka Palackého měla na programu fanfárové pochody, při kterých za obdivu posluchačů „sólový hráč neb skupina hráčů troubících pro větší účin při troubení povstávali a své nástroje, ozdobené vlajkami, zdvihali do výše.“ Je zřejmé, že tuto příjemnou vzpomínku si skladatel vybavil o dva roky později, když začal skicovat fanfáry pro všesokolský slet. Práci zahájil v březnu 1926 a fanfáry se mu nakonec rozrostly v celou symfonickou skladbu, kterou pro účast vojenské hudby nazval Vojenskou sinfoniettou. Ta byla nabídnuta pořadatelům sletu a následně zařazena do programu koncertu České filharmonie věnovanému sokolskému dorostu. Poprvé zazněla skladatelova novinka na koncertě 26. června 1926, který byl také přenášen rozhlasem. Vedle hráčů České filharmonie účinkovali členové pražské posádkové hudby a úspěch koncertu byl značný. Nedopatřením však byla Vojenská sinfonietta uvedena pod názvem Sletová. Janáček se proti takovému názvu rozhodně postavil. Krátce poté vyšly Fanfáry z Vojenské sinfonietty v Lidových novinách jako zdravice a rozezněly se také z Týnského chrámu u příležitosti „průvodu hostí a sokolstva Prahou“. První tištěné vydání Janáčkovy proslulé skladby v roce 1927 v Universal Edition pak již vyšlo prostě pod názvem Sinfonietta, jak jej známe dnes.

„Amarus? Králové klášter na Starém Brně, jeho ponuré chodby, starý kostel, rozsáhlé zahrady, můj chudý, jinošský v něm strávený život, osamělost a tesknota, to vše bylo tak blízké Amarovi.“ V básni Jaroslava Vrchlického Amarus našel Janáček až překvapivě shodné rysy s vlastním životním osudem – s dětstvím v klášteře bez matky a bez lásky. Lyrickou kantátu pro sóla, smíšený sbor a orchestr dokončil Janáček počátkem roku 1897. Partituru poslal záhy k posouzení svému příteli Antonínu Dvořákovi, a přestože se Dvořák v dopise omlouvá, že neměl na prohlédnutí díla mnoho času, vyjadřuje se o Amarovi pochvalně a shledává „rozhodný pokrok v každém ohledu“. Kantátou Amarus vrcholí a končí romantická linie Janáčkova uměleckého vývoje, na jejímž počátku stála první opera Šárka (1887–88). Na druhé straně však Amarus současně předjímá Janáčkův nový hudební sloh, který se naplno rozvinul v Její pastorkyni. Kantátu poprvé kompletně provedl Ferdinand Vach s Moravským smíšeným sborem učitelským 25. února 1912.

Kantáta Na Soláni čarták pro tenor, smíšený sbor a orchestr na slova básně M. Kurta (vl. jménem Maxmilián Kunert) vznikla na objednávku sbormistra prostějovského sboru Orlice, Viléma Steimana, který roku 1910 skladatele oslovil, aby zkomponoval skladbu k padesátiletému výročí sboru. Janáček na díle pracoval v roce 1911 a premiéra zazněla v Prostějově 23. března 1912 v nastudování Viléma Steinmana, sboru Orlice, hráčů brněnského osmého vojenského regimentu a orchestru brněnského Národního divadla.

Jiří Zahrádka