10. 10. 2020 v 19h

Janáčkovo divadlo, NdB

Autor: Richard Strauss
Dirigent: Balázs Kocsár
Režie: András Almási-Tóth

Maďarská státní opera (Budapešť)

V paláci galilejského tetrarchy Heroda střeží vojáci cisternu, ve které je uvězněn prorok Jochanaan, jenž se opovážil obvinit Heroda a jeho ženu Herodiadu z hříšných skutků. Naraboth, velitel vojáků, pozoruje princeznu Salome, Herodovu nevlastní dceru. Je tak krásná a zvláštní. Marně jej páže varuje, aby na ni již více nemyslel. Salome přichází k cisterně. Už ji omrzela slavnost, věčné hádky Židů ji nezajímají a vadí ji chtivý pohled, kterým ji sleduje nevlastní otec. Jen hlas vycházející z hlouby cisterny ji zaujme. Chce vidět muže, který dokáže šířit strach jen svými slovy. Přesvědčí Narabotha, aby z lásky k ní porušil tetrarchův rozkaz a Jochanaana přivedl. Přestože ji Jochanaan zahrnuje urážkami, je Salome uchvácena a nabízí mu svou lásku. Jochanaan ji proklíná. Když Naraboth vidí posedlost Salome prorokem, probodne se vlastní dýkou.

Na terasu přichází Herodes s Herodiadou. Herodes se nedokáže ani na chvíli obejít bez pohledu na Salome a ani jeho žena mu v tom nedokáže nezabránit. Heroda pronásledují podivné představy a Jochanaanovy kletby v něm probouzí výčitky svědomí. Herodias si přeje, aby nechal proroka umlčet. Salome je vše lhostejné, ovládá ji jen vášeň k Jochanaanovi. Marně ji Herodes nabízí víno a ovoce a prosí ji, aby zatančila. Jen slib, že ji splní jakékoliv přání, ji pohne k tanci sedmi závojů. Salome dotančí a žádá svou odměnu – hlavu Jochanaanovu na stříbrné míse. I Herodes se zhrozí nad takovým přáním; nabízí jí své poklady a skvosty, ale Salome trvá na svém. Nakonec svůj slib splní, když však vidí, s jakou vášní líbá Salome Jochanaanovy mrtvé rty, přikáže vojákům tuto ženu zabít.

Dirigent: Balázs Kocsár

Režie: András Almási-Tóth

Scéna: Lili Izsák – Tamás Dobrosi

Kostýmy: Krisztina Lisztopád

OBSAZENÍ:

Herodes: Fekete Attila

Herodias: Lukács Gyöngyi

Salome: Vida Miknevičiūtė

Jochanaan: Szemerédy Károly

Soubor Maďarské státní opery nepřijíždí na festival Janáček Brno poprvé. Tentokrát však přiváží nikoliv inscenaci janáčkovskou, ale operu, která se dobou svého vzniku protíná s časem, kdy Janáček pracoval na své stylově nové opeře Osud. Stejně jako Janáček v Její pastorkyni a následně v Osudu i Richard Strauss se Salome vykročil novou cestou – cestou opery 20. století.

Ke vzniku Straussovy Salome se váže anekdota: když prý Strauss v roce 1902 zhlédl v Berlíně hru anglického dramatika Oscara Wildea, jeden z jeho přátel mu řekl: „To by byl přece námět pro vás!“ A Strauss odpověděl: „Právě jej komponuji…“ Není divu, že skladatele hra mající původ ve starozákonním příběhu zaujala. Atmosféra zvrhlého dvora tetrarchy galilejského Heroda, který žije v krvesmilném manželství se ženou svého bratra a chtivě pohlíží po nevlastní dceři Salome, nabízí pro operu řadu expresivních momentů.

Oscar Wilde Salome původně napsal pro slavnou herečku Sarah Bernhardt, ta v ní však nikdy nevystoupila. Hra byla publikována v Paříži v roce 1893 a ještě v téže sezóně uvedena na jevišti. V Německu se Salome poprvé hrála až v roce 1901, a to s pozoruhodným úspěchem, neboť berlínské provedení režiséra Maxe Reinhardta v jeho Kleines Theater mělo 200 repríz. Richard Strauss se s Wildeovou hrou poprvé seznámil v roce 1902, kdy mu rakouský básník Anton Lindner poslal kopii textu s nabídkou, že jej pro Strausse přepíše do podoby operního libreta. Skladatel projevil zájem a Lindner mu obratem poslal úvodní scénu na ukázku. V listopadu 1902 ale Strauss navštívil představení v Berlíně. Německý překlad Hedwigy Lachmann ho zaujal a usoudil, že by bylo možno zhudebnit přímo Wildeův text. Nakonec po rozsáhlých studiích a po poradě s Romainem Rollandem přistoupil Strauss ke zkrácení a zjednodušení některých pasáží původního textu hry. S kompozicí nezačal ihned, neboť měl v témže čase, přestože o Salome intenzivně přemýšlel, rozpracovanou rozsáhlou skladbu pro orchestr – Sinfonia domestica, již dokončil v červenci 1903. V následujícím roce odjel dirigovat do Spojených států. V době mezi jeho návratem a červnem 1905 vznikla velká část Salome. Komponoval v každé volné chvíli mezi dirigováním a mnoho muzikologů poukazuje na to, že přestože je jeho opera plna násilí, rukopis partitury je klidný a čistý.

Když Salome dokončil, kontaktoval Strauss Ernsta von Schuch z Drážďan a nabídl mu premiéru. Ujistil dirigenta, že tentokrát se tam neobjevují tak těžké sbory jako v opeře Feuersnot (mluvil pravdu, neboť v Salome žádné sbory opravdu nejsou). Ovšem hlavní role a part orchestru jsou dvakrát těžší než v jakékoliv jeho předešlé opeře. Při zkouškách nastaly potíže – na první zkoušce dokonce chtěla většina zpěváků role vrátit. Schuch prosil Strausse o odložení premiéry, ale skladatel si prosadil svou a 9. prosince 1905 měla Salome v Drážďanech světovou premiéru. Byl to obrovský úspěch, a přestože pohoršená církev poukazovala na nemorálnost opery, dílo se rychle rozšířilo do ostatních německých divadel. Gustav Mahler po zhlédnutí Salome ve Vídni napsal své ženě: „Je to rozhodně dílo génia, velmi silné a určitě jedno z nejdůležitějších děl našich dnů. Vulkán žijící pod hromadou škváry, podzemní oheň – ne pouze ohňostroj!“

Touto operou se Richard Strauss zařadil mezi čelné představitele hudební avantgardy. Salome znamenala zřetelný posun od jeho předchozích jevištních děl. Její řeč je mnohem dobrodružnější a zůstává do dnešních dnů jedním z mistrovských děl opery dvacátého století. Zároveň jde o dílo po interpretační stránce velmi náročné a jeho úspěch závisí výhradně na pěveckých a nedílnou částí i na hereckých kvalitách představitelů hlavních postav – Salome a Heroda.

Autor: Patricie Částková