Lenka Kuželová, Dennis Schneiderka, Josef Klíč a Ondrej Olos

Leoš Janáček: Sonáta pro housle a klavír JW VII/7; 1. X. 1905 JW VIII/19; Dumka pro housle a klavír JW VII/4; Pohádka pro violoncello a klavír JW VII/5

Večerní atmosféra autentického prostředí Památníku Leoše Janáčka, kde Mistr žil a komponoval, je neopakovatelná, zvláště když zde zní jeho komorní hudba. Na tomto v pravém slova smyslu komorním večeru vystoupí členové orchestru opery Národního divadla v Brně.

Sonáta pro housle a klavír Leoše Janáčka (1854–1928) vznikala v nelehké době. Pracoval na ní v letech 1914–15 pod dojmem tehdejší politické situace, což dokládá následující vzpomínka: „Sonátu houslovou napsal jsem v začátku války, 1914, když jsme Rusy čekali už na Moravě.“ Jako první a původně zřejmě samostatná skladba vznikla Balada, a teprve v roce 1915 byly dokomponovány další věty. Revizi provedl skladatel až v roce 1920. První provedení se uskutečnilo v Brně 24. dubna 1922 na večeru moravských hudebních novinek pořádaném Klubem mladých skladatelů moravských. Jde nesporně o jednu z nejvýznamnějších kompozic houslové literatury 20. století.

Další skladbou je 1. X. 1910 (Z ulice 1. října 1905). Jde o dílo, které vzniklo spontánně, jako reakce na tragédii, která se odehrála během demonstrací za brněnskou českou univerzitu. Němečtí obyvatelé, kteří byli ve městě ve většině, si ji za žádnou cenu nepřáli. Proti 1. října 1905 uspořádali tzv. Volkstag, kdy byly do Brna svolány německé spolky a organizace ze širokého okolí, aby demonstrovaly nesouhlas se založením české univerzity v Brně. V reakci na to svolali i čeští obyvatelé Brna velkou protiněmeckou demonstraci. Mezi oběma tábory se odehrávaly pouliční boje, ke kterým bylo povoláno četnictvo a následně i vojsko. Při jednom ze zásahů byl u Besedního domu zabit mladý český dělník František Pavlík. Pod dojmem této tragické události Janáček napsal původně třívětou skladbu Z ulice I. X. 1905. Těsně před brněnskou premiérou 27. ledna 1906 však spálil poslední větu a po dalším provedení v Praze dokonce vhodil celý autograf do Vltavy. První interpretka skladby, klavíristka Ludmila Tučková, si naštěstí ponechala původní opis, na který upozornila až v roce 1924. Díky tomu se nám tato skladatelem i okolím na mnoho let zapomenutá klavírní skladba dochovala.

Dumka je dílko Janáčkových učednických let. Téměř nic o jejím vzniku nevíme, Janáček později vzpomínal, že ji složil v roce 1880, ale Mistr nebyl v datacích svých raných děl příliš přesný. Skladba tak mohla vzniknout během Janáčkových studií na lipské či vídeňské konzervatoři, anebo krátce poté. Víme alespoň, kdy poprvé zazněla – bylo to 8. března 1885 na koncertě Jednoty pro zvelebení církevní hudby na Moravě, kdy u klavíru seděl sám Janáček.

Inspirací pro Janáčkovu Pohádku pro violoncello a klavír byla pohádka Vasilije Andrejeviče Žukovského „Skazka o care Berenděje, o syně jego Ivaně careviče, o chitrostjach Koščeja bezsmertnogo i o premudrosti Marji carevny, Koščejovoj dočeri“. Není to ani první ani poslední případ, kdy Janáček sáhl po ruském námětu. Příběh o neuváženém slibu cara, kvůli kterému ztratil své jediné dítě, Janáček dokončil v první verzi 10. února 1910. Autograf obsahuje tři věty.  Pohádka byla provedena 13. března 1910 v rámci VI. sonátové hodiny na brněnské varhanické škole. Následně Janáček upravil skladbu do čtyř částí a tak ji nechal provést 12. března 1912.  Třetí verze byla vydána tiskem v roce 1923. Charakter skladby napovídá, že ji Janáček vytvořil v letech jisté beznaděje a osamocenosti. 

Jiří Zahrádka