Leoš Janáček a Kryštof Mařatka

Leoš Janáček: Říkadla (verze 1925), JW V/16 / osm písní pro jeden až tři mezzosoprány, klarinet a klavír

Kryštof Mařatka: Altotem / noční archaická hudba pro violu s doprovodem klavíru (česká premiéra)

Kryštof Mařatka: Báchorky / Báchorky pro violu, klarinet, klavír a soubor českých a moravských lidových nástrojů

–

Kryštof Mařatka: Záhada pana Rybky / melodram pro herce (a) klavíristu na motivy povídky Karla Čapka

Leoš Janáček: Zápisník zmizelého, JW V/12 / písňový cyklus pro tenor, alt, tři ženské hlasy a klavír

Zatímco Janáčkova hudba má své kořeny v moravské lidové hudbě, Kryštof Mařatka (nar. 1971) je inspirován etnickou hudbou vícero kontinentů.

Skladba Báchorky Kryštofa Mařatky z roku 2016 je inspirovaná světem lidové hudby, jejím instrumentářem, který autor využívá v konfrontaci s ostatními nástroji. Objevují se zde instrumenty jako bezovák, kamzičí roh, hadrářská píšťalka, nosová flétna, pastýřská trouba či kostěná flétna.

Inspiraci pro svůj melodram Záhada pana Rybky z roku 2015 nalezl Mařatka v povídce Karla Čapka Šlépěje, vydané v Povídkách z jedné kapsy. Klíčovou roli tu hraje text a děj, z čehož vychází i hudební zpracování, které však nenese dominantní funkci, spíše doplňuje vyprávění.

Skladba Altotem, noční archaická hudba pro violu s doprovodem klavíru se inspiruje klíčovými sbírkami přední francouzské instituce vystavující poklady minulosti a původu lidské činnosti vůbec: Muzeum Národní Archeologie v Saint Germain en Laye u Paříže. Skladatel uvádí, že v jeho představě je altotem pomyslný starobylý a zapomenutý hudební nástroj, jakýsi předchůdce moderní violy, který svou hrou s archaizující a nezvyklou zvukovostí chrání sbírky muzea, nad kterými tak bdí a drží ochrannou ruku. Odtud pramení i jeho název složený ze dvou částí: alto jako viola a totem, symbol ochrany, patronace.

Leoš Janáček (1854–1928) si nadělil rozverná lidová Říkadla krátce po svých sedmdesátých narozeninách. Tato léta jsou pro skladatele typická mimo jiné pozoruhodnou komorní instrumentací (Říkadla, Concertino, Capriccio). Inspiraci čerpal, jako předtím už několikrát, ve svých oblíbených Lidových novinách, kde v příloze Dětský koutek vycházely krátké rýmovačky ilustrované obrázky Josefa Lady, Ondřeje Sekory a Jana Hály. Na koncertě zazní původní verze Říkadel pro mezzosoprán, klarinet a klavír z roku 1925, kterou Janáček později rozšířil.

V Lidových novinách Janáček nalezl i text další skladby, písňového cyklu Zápisník zmizelého. Bylo to v době premiéry Její pastorkyně v pražském Národním divadle v květnu 1916, kdy v Lidových novinách vycházel na pokračování anonymní básnický cyklus Z péra samoukova. Příběh o lásce mladého chlapce k cikánské dívce, pro niž opustil rodiče a obětoval pro lásku a svobodu svůj do té doby poklidný život, Janáčka zaujal a text si vystřihl. Písňový cyklus Zápisník zmizelého na něj začal komponovat v srpnu 1917, krátce poté, co v Luhačovicích poznal svou pozdější přítelkyni a múzu Kamilu Stösslovou. Nedokončenou kompozici však opustil a vrátil se k ní, opět bez většího úspěchu, v následujícím roce. Se zaujetím se dílu věnoval až v roce 1919, kdy jej dokončil a nechal opsat. Stále však nebyl spokojen. Nedokázal si totiž představit, jak by měl být cyklus interpretován, a proto jej opět odložil. Znovu se k ní vrátil až poté, co mu počátkem roku 1921 části cyklu přednesli klavírista a dirigent Břetislav Bakala s tenoristou Jaroslavem Lecianem. Janáček pak podrobil skladbu revizi a souhlasil s veřejným provedením, které se konalo 18. dubna 1923 v sále Reduty v Brně. Dnes patří Zápisník zmizelého k nejzajímavějším písňovým cyklům literatury 20. století.

Text: Jiří Zahrádka