ORF Radio-Symphonieorchester Wien

Béla Bartók: Taneční suita, Sz. 77, BB 86a

Gustav Mahler: Písně potulného tovaryše

Johannes Brahms: Uherské tance (výběr)

Šestivětá Taneční suita patří k nejpopulárnějším orchestrálním dílům Janáčkova současníka, maďarského skladatele Bély Bartóka (1881–1945). Ten ji zkomponoval v roce 1923 u příležitosti 50. výročí spojení měst Buda, Óbuda a Pešť, které daly vzniknout maďarskému hlavnímu městu Budapešti. Efektní a dravá hudba v Bartókově barvité instrumentaci s folklórními motivy maďarskými, rumunskými, ale i arabskými si získala nadšení posluchačů už při své premiéře a záhy si našla cestu do repertoáru světových orchestrů.

Ke kompozici Písní potulného tovaryše inspirovala Gustava Mahlera (1860–1911) nešťastná láska k sopranistce Johanně Richterové. Vznikly někdy na přelomu let 1884–1885 a texty k nim si složil skladatel sám v duchu německých lidových písní, které znal ze sbírky Chlapcův kouzelný roh. Cyklus čtyř písní pro baryton s doprovodem orchestru se stal prvním Mahlerovým mistrovským opusem, v němž bolestná tragika hovoří typicky mahlerovskou pozdně romantickou hudební řečí, kterou se proplétají místa neskrývané ironie a ozvuky přírody, naivních dětských ukolébavek a syrových venkovských kutálek.

Dvě řady Uherských tanců Johannesa Brahmse (1833–1897), jež představují soubor 21 tanečních kusů, se staly jedním ze základních kamenů, který skladateli vystavěl cestu ke světové proslulosti. Brahmse se v nich nechal inspirovat nejen maďarskou lidovou hudbou, ale i hudbou cikánských kapel. Prvních deset tanců ve verzi pro klavír bylo vydáno roku 1869, další pak vyšly o jedenáct let později. Všeobecný úspěch díla přiměl Brahmse, aby roku 1873 tři vybrané tance zinstrumentoval pro orchestr. Zbylé tance pak postupem času oděli do orchestrálního roucha Brahmsovi následovníci, mezi nimiž nechyběl ani Antonín Dvořák.

Text: Ondřej Pivoda