4. 11. 2026, 19:00
Aula rektorátu VUT
Autor: Leoš Janáček
Dirigent: Ondrej Olos
Režie: Marek Řihák
Hausopera (v koprodukci s Národním divadlem Brno)
4. 11. 2026
19:00
Aula rektorátu VUT
Autor: Leoš Janáček
Dirigent: Ondrej Olos
Režie: Marek Řihák
Hausopera (v koprodukci s Národním divadlem Brno)
Dirigent: Ondrej Olos
Režie: Marek Řihák
Dramaturg: Josef Škarka
Scénografie: Tomáš Rusín
Kostýmy: Zora Davidová
Light design: Pavla Beranová
Orchestr: Czech Virtuosi
Sbor: Vox Iuvenalis
Sbormistr: Jan Ocetek
Obsazení:
Poluška – v jednání
Jurásková – Daniela Straková
Komtesa Irma – Alžběta Symerská
Tonek, selský synek – Michael Robotka
Baron Adolf – Raman Hasymau
Mudroch, hajný – Daniel Kfelíř
Jurásek – Jiří Sulženko
Hrabě Halužanský – Josef Škarka
Chudá dívka Poluška čeká v lese na barona Adolfa, který ji natolik okouzlil, že zcela zapomněla na svého milého Tonka. Se zalíbením si prohlíží baronovu podobiznu, kterou od něj dostala. Na smluvenou schůzku skutečně přichází i baron a zahrnuje hezkou Polušku lichotkami. Laškující pár však zahlédne hajný Mudroch, dívčin kmotr, který se náhle objeví v lese. Nepozorován zděšeně sleduje Polušku v baronově náruči.
Po návratu z lesa se Poluška potkává s Tonkem, který se jí však po setkání s baronem protiví. Tonek nechápe její chování a mezi oběma dojde k výčitkám a hádce. Baron Adolf se mezitím setkává s komtesou Irmou, kterou znal už jako dítě, a nyní je okouzlen její krásou. Začne se jí dvořit a na Polušku už nemyslí.
Hajný Mudroch zatím vypráví Poluščiným rodičům o dceřině známosti s baronem. Ti jsou nejprve rozezleni, a když se Poluška vrátí domů, musí jim všechno přiznat. Dívka nezapírá a pochlubí se také baronovou podobiznou. Otec se rozhodne vydat se s obrázkem za starým hrabětem a vyptat se na možnost svatby své dcery s baronem. Ten však o známosti svého syna s chudou dívkou nechce ani slyšet. Poluška se nakonec ráda vrací k Tonkovi a může se chystat svatba.
Kompletní uvedení Janáčkových oper během 10. ročníku festivalu je jedinečnou příležitostí užít si nejen jeho vrcholné opery, ale seznámit se i s díly, která dnes běžně na jevišti nepotkáme. Mimo Janáčkovu prvotinu Šárka k nim patří i jeho druhá opera Počátek románu, dílko výrazně ovlivněné obdobím Janáčkova intenzivního zájmu o folklor. Libreto vyšlo ze stejnojmenné povídky Gabriely Preissové, kterou inspiroval žánrový obraz Jaroslava Věšína, a jeho autorem se stal – po odmítnutí Elišky Krásnohorské – Janáčkův kolega z gymnázia František Rypáček, publikující pod jménem Jaromír Tichý. Prostinký příběh lásky vesnické dívky Polušky a mladíka z panských vrstev Adolfa, která se nesetká s pochopením Adolfových rodičů, je naplněn hudbou vycházející z Janáčkových záznamů lidové hudby. Sám Janáček označil operu jako vaudeville, pro který je typická jednoduchá zápletka provázená populárními, tj. lidovými, popěvky – zde včetně lidových tanců. Premiéra zazněla za řízení samotného skladatele 10. února 1894 v Brně a přinesla Janáčkovi první divadelní úspěch. On sám již v té době pracoval na Její pastorkyni, v níž nalezl osobitý hudební jazyk a vydal se nakonec zcela jinou cestou, než jaká byla načrtnuta v Počátku románu.
Přesto je zajímavé slyšet, co předcházelo jeho první velké opeře. Navíc libreto, ač jazykově možná naivní, v sobě skrývá stále aktuální příběh o střetu dvou společenských vrstev – ono závěrečné „Ať se bratří, co k sobě patří“ až zamrazí i dnes. I proto jsme oslovili tvůrce z řad mladých umělců, a režie se tak ujme čerstvý absolvent JAMU Marek Řihák, jehož koncept míří do problémů současnosti: „Stejně jako zachytil Jaroslav Věšín na svém obraze a následně Gabriela Preissová ve své povídce setkání dvou stavů, které se dle dobových zvyklostí nemohly blíže přátelit, vnesl Janáček tuto myšlenku i do své opery Počátek románu. Poluška a Adolf představují zástupce dvou světů, které by se v srdcích mladých chtěly setkat, avšak pro starší generaci je to jen bláhová myšlenka. Byť se může zdát, že se doba změnila a dnes mezi sebou lidé rozdíl svého původu neřeší, v novém zpracování Počátku románu je opak pravdou. Co dřív bývala šlechta, je dnes vrstva společnosti naplno využívající technologie – až do té míry, že se začíná ztrácet rozdíl mezi živým člověkem a humanoidním robotem. Nacházíme se v době umělé inteligence a prvotřídních technologií, které využíváme dennodenně natolik, že možná láska mezi dívkou a pohledným robotem nemusí být pouhou fikcí nebo něčím, čeho by bylo třeba se bát. Otázkou tak zůstává, zda Poluška podlehne krásným, ale umělým slovům, nebo dá její srdce přednost lidové notě.“
Na uvedení opery se podílí Vysoké učení technické v Brně a Fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií VUT v Brně.
Text: Patricie Částková
Chudá dívka Poluška čeká v lese na barona Adolfa, který ji natolik okouzlil, že zcela zapomněla na svého milého Tonka. Se zalíbením si prohlíží baronovu podobiznu, kterou od něj dostala. Na smluvenou schůzku skutečně přichází i baron a zahrnuje hezkou Polušku lichotkami. Laškující pár však zahlédne hajný Mudroch, dívčin kmotr, který se náhle objeví v lese. Nepozorován zděšeně sleduje Polušku v baronově náruči.
Po návratu z lesa se Poluška potkává s Tonkem, který se jí však po setkání s baronem protiví. Tonek nechápe její chování a mezi oběma dojde k výčitkám a hádce. Baron Adolf se mezitím setkává s komtesou Irmou, kterou znal už jako dítě, a nyní je okouzlen její krásou. Začne se jí dvořit a na Polušku už nemyslí.
Hajný Mudroch zatím vypráví Poluščiným rodičům o dceřině známosti s baronem. Ti jsou nejprve rozezleni, a když se Poluška vrátí domů, musí jim všechno přiznat. Dívka nezapírá a pochlubí se také baronovou podobiznou. Otec se rozhodne vydat se s obrázkem za starým hrabětem a vyptat se na možnost svatby své dcery s baronem. Ten však o známosti svého syna s chudou dívkou nechce ani slyšet. Poluška se nakonec ráda vrací k Tonkovi a může se chystat svatba.
Kompletní uvedení Janáčkových oper během 10. ročníku festivalu je jedinečnou příležitostí užít si nejen jeho vrcholné opery, ale seznámit se i s díly, která dnes běžně na jevišti nepotkáme. Mimo Janáčkovu prvotinu Šárka k nim patří i jeho druhá opera Počátek románu, dílko výrazně ovlivněné obdobím Janáčkova intenzivního zájmu o folklor. Libreto vyšlo ze stejnojmenné povídky Gabriely Preissové, kterou inspiroval žánrový obraz Jaroslava Věšína, a jeho autorem se stal – po odmítnutí Elišky Krásnohorské – Janáčkův kolega z gymnázia František Rypáček, publikující pod jménem Jaromír Tichý. Prostinký příběh lásky vesnické dívky Polušky a mladíka z panských vrstev Adolfa, která se nesetká s pochopením Adolfových rodičů, je naplněn hudbou vycházející z Janáčkových záznamů lidové hudby. Sám Janáček označil operu jako vaudeville, pro který je typická jednoduchá zápletka provázená populárními, tj. lidovými, popěvky – zde včetně lidových tanců. Premiéra zazněla za řízení samotného skladatele 10. února 1894 v Brně a přinesla Janáčkovi první divadelní úspěch. On sám již v té době pracoval na Její pastorkyni, v níž nalezl osobitý hudební jazyk a vydal se nakonec zcela jinou cestou, než jaká byla načrtnuta v Počátku románu.
Přesto je zajímavé slyšet, co předcházelo jeho první velké opeře. Navíc libreto, ač jazykově možná naivní, v sobě skrývá stále aktuální příběh o střetu dvou společenských vrstev – ono závěrečné „Ať se bratří, co k sobě patří“ až zamrazí i dnes. I proto jsme oslovili tvůrce z řad mladých umělců, a režie se tak ujme čerstvý absolvent JAMU Marek Řihák, jehož koncept míří do problémů současnosti: „Stejně jako zachytil Jaroslav Věšín na svém obraze a následně Gabriela Preissová ve své povídce setkání dvou stavů, které se dle dobových zvyklostí nemohly blíže přátelit, vnesl Janáček tuto myšlenku i do své opery Počátek románu. Poluška a Adolf představují zástupce dvou světů, které by se v srdcích mladých chtěly setkat, avšak pro starší generaci je to jen bláhová myšlenka. Byť se může zdát, že se doba změnila a dnes mezi sebou lidé rozdíl svého původu neřeší, v novém zpracování Počátku románu je opak pravdou. Co dřív bývala šlechta, je dnes vrstva společnosti naplno využívající technologie – až do té míry, že se začíná ztrácet rozdíl mezi živým člověkem a humanoidním robotem. Nacházíme se v době umělé inteligence a prvotřídních technologií, které využíváme dennodenně natolik, že možná láska mezi dívkou a pohledným robotem nemusí být pouhou fikcí nebo něčím, čeho by bylo třeba se bát. Otázkou tak zůstává, zda Poluška podlehne krásným, ale umělým slovům, nebo dá její srdce přednost lidové notě.“
Na uvedení opery se podílí Vysoké učení technické v Brně a Fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií VUT v Brně.
Text: Patricie Částková
