Z mrtvého domu /
Glagolská mše

1. část

Místo na konci světa…

Začíná další den, další utrpení… trest pro ty, co se provinili, i pro ty, co zde skončili nevinně. Vrazi, političtí vězni, zloději i tuláci sehnáni dohromady. Raněný orel ve všech vzbudí touhu po ztracené svobodě. Přivádí mezi ně dalšího odsouzeného, Gorjančikova. Jeho prohlášení, že je politický vězeň, vyvolá u placmajora jen krutost. Do monotónní práce zaznívají útržky vyprávění. Skuratov vzpomíná na Moskvu, Luka se v myšlenkách vrací k vraždě majora. Další den kdesi na konci Sibiře se chýlí ke konci…

Je léto a vězni na břehu Irtyše rozebírají vrak lodi. Tatarský chlapec Aljeja vypráví Gorjančikovi o své matce. Svátek, je svátek! Jednotvárnost je narušena oslavami. Pop žehná jídlo a vězni si připravují improvizované divadlo. U jídla vykládá Skuratov o své lásce k Lujze, kvůli níž zabil druhého nápadníka, starého Němce. Vzpomínky a touha po ženách, které opustili nebo kterým ublížili, je v mužském světě věznice všudypřítomná.

Začíná hra o posledním dnu dona Juana. Vězni s vervou hrají ženy i čerty, kterým Juan nakonec propadne. Divadlo pokračuje komedií o krásné mlynářce podvádějící svého muže. Svátek ale skončí tragicky, když je Aljeja v hádce jedním z vězňů zraněn.

2. část

Je noc, spánek nemocných je plný neklidných snů. Jejich činy je nikdy nepřestanou pronásledovat. Stařeček bdí, modlí se a myslí na své děti… uvědomuje si, že je už nikdy neuvidí. Stejně jako většina vězňů nikdy toto místo živý neopustí. Skuratov ze spaní volá Lujzu. Tulák Šapkin vypráví ostatním, jak jej chytli při krádeži a policejní komisař ho vytahal za uši. Trhané vyprávění Šiškova se mění ve zpověď a postupně odkrývá příběh nešťastné lásky k nevinné dívce Akulině, jejíž čest pošpinil ze msty Filka Morozov. Šiškova s ní oženili. Po svatbě zjistil, že Filkovo obvinění bylo lživé, Akulka se ale přiznala, že přesto Filku miluje a vždycky bude. Opilý Šiškov ji zabije. Ve chvíli, kdy mluví o svém činu, umírá o kousek dál Luka. Šiškov v něm poznává Filku. Jeho spílání mrtvému přeruší Stařeček slovy „I jeho matka zrodila…“

Stráže volají Gorjančikova. Placmajor mu oznamuje, že je propuštěn, jeho matka pro něj vyprosila milost. Vyprovází jej volání vězňů po svobodě. „Marš!“ křičí stráže. Gorjančikov odchází vstříc novému životu. Ostatní zůstávají na místě, odkud pro ně není návratu…

Po smrti duše putují dál a nesou si s sebou své viny a výčitky. Akulina, Lujza, matka Aljeji a ostatní ženy přinášejí soucit a odpuštění. To skrze ně může přijít vykoupení.

Režie: Jiří Heřman
Hudební nastudování: Jakub Hrůša
Dirigent: Robert Kružík
Scéna: Tomáš Rusín
Kostýmy: Zuzana Štefunková-Rusínová
Sbormistr: Pavel Koňárek, Martin Buchta
Světelný design: Jiří Heřman
Dramaturgie: Patricie Částková
Asistent režie: Otakar Blaha
Choreografie: Jan Kodet

Obsazení:

Alexandr Petrovič Gorjančikov – Roman Hoza
Luka (Filka Morozov) – Štefan Margita
Skuratov – Peter Berger
Šiškov – Pavol Kubáň
Placmajor – Jan Šťáva
Aljeja – Romana Kružíková
Vězeň – Zbigniew Malak
Vězeň / kovář / Čekunov – Lukáš Bařák
Šapkin / vězeň – Eduard Martyniuk
Vězeň / Kedril / Čerevin – Vít Nosek
Stařeček – Petr Levíček
Vězeň / Don Juan / Brahmín – Tadeáš Hoza
Duchovní – Josef Škarka
Kuchař – Kornél Mikecz
Vězeň – David Nykl
Poběhlice – Jana Hrochová
Stráž – Pavel Valenta
Luisa – Edit Antalová
Orel – Michal Heriban
Matka Aljeji – Eva Novotná

Soprán – Kateřina Kněžíková
Alt – Romana Kružíková / Jana Hrochová
Tenor – Peter Berger / Eduard Martyniuk
Bas – Jan Šťáva / Josef Škarka