30. 9. 2026, 19:00

Janáčkovo divadlo

Autor: Leoš Janáček

Dirigent: Robert Kružík

Režie: Jiří Heřman

Soubor: Janáčkova opera NdB

Představení trvá 2 hodiny a 55 minut včetně jedné přestávky (25 minut).

VSTUPENKY

30. 9. 2026

19:00

Janáčkovo divadlo, NdB

Autor: Leoš Janáček

Dirigent: Robert Kružík

Režie: Jiří Heřman

Soubor: Janáčkova opera NdB

Délka představení trvá 2 hodiny a 55 minut včetně 1 přestávky.

VSTUPENKY
52472301928 4c567f6e14 o

Dirigent: Robert Kružík
Hudební nastudování: Jakub Hrůša
Režie: Jiří Heřman
Scéna:
Tomáš Rusín
Kostýmy:
Zuzana Štefunková-Rusínová
Sbormistr:
Pavel Koňárek, Martin Buchta
Světelný design:
Jiří Heřman
Dramaturgie:
Patricie Částková
Choreografie: Jan Kodet

 

Obsazení:

Alexandr Petrovič Gorjančikov – Roman Hoza
Luka (Filka Morozov) – Štefan Margita
Skuratov – Peter Berger
Šiškov – Károly Szemerédy
Placmajor – Jan Šťáva
Aljeja – Romana Kružíková
Vězeň – Zbigniew Malak
Vězeň / kovář / Čekunov – Lukáš Bařák
Šapkin / vězeň – Eduard Martyniuk
Vězeň / Kedril / Čerevin – Vít Nosek
Stařeček – Petr Levíček
Vězeň / Don Juan / Brahmín – Tadeáš Hoza
Duchovní – Josef Škarka
Kuchař – Kornél Mikecz
Vězeň – David Nykl
Poběhlice – Jana Hrochová
Stráž – Pavel Valenta
Luisa – Edit Antalová
Orel – Michal Heriban
Matka Aljeji – Eva Novotná

Soprán – Kateřina Kněžíková
Alt – Romana Kružíková / Jana Hrochová
Tenor – Peter Berger / Eduard Martyniuk
Bas – Jan Šťáva / Josef Škarka

1. část

Místo na konci světa…

Začíná další den, další utrpení… trest pro ty, co se provinili, i pro ty, co zde skončili nevinně. Vrazi, političtí vězni, zloději i tuláci sehnáni dohromady. Raněný orel ve všech vzbudí touhu po ztracené svobodě. Přivádí mezi ně dalšího odsouzeného, Gorjančikova. Jeho prohlášení, že je politický vězeň, vyvolá u placmajora jen krutost. Do monotónní práce zaznívají útržky vyprávění. Skuratov vzpomíná na Moskvu, Luka se v myšlenkách vrací k vraždě majora. Další den kdesi na konci Sibiře se chýlí ke konci…

Je léto a vězni na břehu Irtyše rozebírají vrak lodi. Tatarský chlapec Aljeja vypráví Gorjančikovi o své matce. Svátek, je svátek! Jednotvárnost je narušena oslavami. Pop žehná jídlo a vězni si připravují improvizované divadlo. U jídla vykládá Skuratov o své lásce k Lujze, kvůli níž zabil druhého nápadníka, starého Němce. Vzpomínky a touha po ženách, které opustili nebo kterým ublížili, je v mužském světě věznice všudypřítomná.

Začíná hra o posledním dnu dona Juana. Vězni s vervou hrají ženy i čerty, kterým Juan nakonec propadne. Divadlo pokračuje komedií o krásné mlynářce podvádějící svého muže. Svátek ale skončí tragicky, když je Aljeja v hádce jedním z vězňů zraněn.

2. část

Je noc, spánek nemocných je plný neklidných snů. Jejich činy je nikdy nepřestanou pronásledovat. Stařeček bdí, modlí se a myslí na své děti… uvědomuje si, že je už nikdy neuvidí. Stejně jako většina vězňů nikdy toto místo živý neopustí. Skuratov ze spaní volá Lujzu. Tulák Šapkin vypráví ostatním, jak jej chytli při krádeži a policejní komisař ho vytahal za uši. Trhané vyprávění Šiškova se mění ve zpověď a postupně odkrývá příběh nešťastné lásky k nevinné dívce Akulině, jejíž čest pošpinil ze msty Filka Morozov. Šiškova s ní oženili. Po svatbě zjistil, že Filkovo obvinění bylo lživé, Akulka se ale přiznala, že přesto Filku miluje a vždycky bude. Opilý Šiškov ji zabije. Ve chvíli, kdy mluví o svém činu, umírá o kousek dál Luka. Šiškov v něm poznává Filku. Jeho spílání mrtvému přeruší Stařeček slovy „I jeho matka zrodila…“

Stráže volají Gorjančikova. Placmajor mu oznamuje, že je propuštěn, jeho matka pro něj vyprosila milost. Vyprovází jej volání vězňů po svobodě. „Marš!“ křičí stráže. Gorjančikov odchází vstříc novému životu. Ostatní zůstávají na místě, odkud pro ně není návratu…

Po smrti duše putují dál a nesou si s sebou své viny a výčitky. Akulina, Lujza, matka Aljeji a ostatní ženy přinášejí soucit a odpuštění. To skrze ně může přijít vykoupení.

Jako červená nit se všemi skladbami Leoše Janáčka táhne jednotící linka – hluboké lidství a originální forma. Právě toto se dá vztáhnout snad nejvíce na jeho dvě poslední velká díla – operu Z mrtvého domu a Glagolskou mši. Zkratkovitou sondu do duší vězňů a osobité vyjádření víry ve mši na staroslověnský text. V rámci festivalu Janáček Brno 2022 vzniklo jedinečné spojení obou děl, kdy scénická podoba Glagolské mše jako pokračování opery Z mrtvého domu dává oběma dílům novou výpověď o síle víry v člověka.

Vězni žijící v krutých podmínkách sibiřské věznice a za každým jménem se skrývá strastiplný lidský osud, neštěstí, zlo i jiskra naděje. Kousek po kousku, v malých útržcích vypráví jejich příběhy Leoš Janáček ve svém posledním a jedinečném díle. Janáček je geniální tvůrce mistrně zacházející se zkratkou, jenž na malé ploše dokáže zachytit lidskou podstatu. I přes tíživý konec stojí na počátku partitury Z mrtvého domu vepsáno: V každém tvoru jiskra boží! A to je myšlenka spojující jeho poslední operu s dílem stejně unikátním Glagolskou mší. Jak sám Janáček řekl: Chtěl jsem zde zachytit víru v jistotu národa na podkladě ne náboženském, ale na tom mravním, silném, který si bere Boha za svědka.

Premiéra: 2. listopadu 2022 v Janáčkově divadle

Nastudováno v českém originále s českými, anglickými a německými titulky.

1. část

Místo na konci světa…

Začíná další den, další utrpení… trest pro ty, co se provinili, i pro ty, co zde skončili nevinně. Vrazi, političtí vězni, zloději i tuláci sehnáni dohromady. Raněný orel ve všech vzbudí touhu po ztracené svobodě. Přivádí mezi ně dalšího odsouzeného, Gorjančikova. Jeho prohlášení, že je politický vězeň, vyvolá u placmajora jen krutost. Do monotónní práce zaznívají útržky vyprávění. Skuratov vzpomíná na Moskvu, Luka se v myšlenkách vrací k vraždě majora. Další den kdesi na konci Sibiře se chýlí ke konci…

Je léto a vězni na břehu Irtyše rozebírají vrak lodi. Tatarský chlapec Aljeja vypráví Gorjančikovi o své matce. Svátek, je svátek! Jednotvárnost je narušena oslavami. Pop žehná jídlo a vězni si připravují improvizované divadlo. U jídla vykládá Skuratov o své lásce k Lujze, kvůli níž zabil druhého nápadníka, starého Němce. Vzpomínky a touha po ženách, které opustili nebo kterým ublížili, je v mužském světě věznice všudypřítomná.

Začíná hra o posledním dnu dona Juana. Vězni s vervou hrají ženy i čerty, kterým Juan nakonec propadne. Divadlo pokračuje komedií o krásné mlynářce podvádějící svého muže. Svátek ale skončí tragicky, když je Aljeja v hádce jedním z vězňů zraněn.

2. část

Je noc, spánek nemocných je plný neklidných snů. Jejich činy je nikdy nepřestanou pronásledovat. Stařeček bdí, modlí se a myslí na své děti… uvědomuje si, že je už nikdy neuvidí. Stejně jako většina vězňů nikdy toto místo živý neopustí. Skuratov ze spaní volá Lujzu. Tulák Šapkin vypráví ostatním, jak jej chytli při krádeži a policejní komisař ho vytahal za uši. Trhané vyprávění Šiškova se mění ve zpověď a postupně odkrývá příběh nešťastné lásky k nevinné dívce Akulině, jejíž čest pošpinil ze msty Filka Morozov. Šiškova s ní oženili. Po svatbě zjistil, že Filkovo obvinění bylo lživé, Akulka se ale přiznala, že přesto Filku miluje a vždycky bude. Opilý Šiškov ji zabije. Ve chvíli, kdy mluví o svém činu, umírá o kousek dál Luka. Šiškov v něm poznává Filku. Jeho spílání mrtvému přeruší Stařeček slovy „I jeho matka zrodila…“

Stráže volají Gorjančikova. Placmajor mu oznamuje, že je propuštěn, jeho matka pro něj vyprosila milost. Vyprovází jej volání vězňů po svobodě. „Marš!“ křičí stráže. Gorjančikov odchází vstříc novému životu. Ostatní zůstávají na místě, odkud pro ně není návratu…

Po smrti duše putují dál a nesou si s sebou své viny a výčitky. Akulina, Lujza, matka Aljeji a ostatní ženy přinášejí soucit a odpuštění. To skrze ně může přijít vykoupení.

Režie: Jiří Heřman
Hudební nastudování:
Jakub Hrůša
Dirigent:
Robert Kružík
Scéna:
Tomáš Rusín
Kostýmy:
Zuzana Štefunková-Rusínová
Sbormistr:
Pavel Koňárek, Martin Buchta
Světelný design:
Jiří Heřman
Dramaturgie:
Patricie Částková
Asistent režie: Otakar Blaha
Choreografie: Jan Kodet

 

Obsazení:

Alexandr Petrovič Gorjančikov – Roman Hoza
Luka (Filka Morozov) – Štefan Margita
Skuratov – Peter Berger
Šiškov – Pavol Kubáň
Placmajor – Jan Šťáva
Aljeja – Romana Kružíková
Vězeň – Zbigniew Malak
Vězeň / kovář / Čekunov – Lukáš Bařák
Šapkin / vězeň – Eduard Martyniuk
Vězeň / Kedril / Čerevin – Vít Nosek
Stařeček – Petr Levíček
Vězeň / Don Juan / Brahmín – Tadeáš Hoza
Duchovní – Josef Škarka
Kuchař – Kornél Mikecz
Vězeň – David Nykl
Poběhlice – Jana Hrochová
Stráž – Pavel Valenta
Luisa – Edit Antalová
Orel – Michal Heriban
Matka Aljeji – Eva Novotná

Soprán – Kateřina Kněžíková
Alt – Romana Kružíková / Jana Hrochová
Tenor – Peter Berger / Eduard Martyniuk
Bas – Jan Šťáva / Josef Škarka

Jako červená nit se všemi skladbami Leoše Janáčka táhne jednotící linka – hluboké lidství a originální forma. Právě toto se dá vztáhnout snad nejvíce na jeho dvě poslední velká díla – operu Z mrtvého domu a Glagolskou mši. Zkratkovitou sondu do duší vězňů a osobité vyjádření víry ve mši na staroslověnský text. V rámci festivalu Janáček Brno 2022 vzniklo jedinečné spojení obou děl, kdy scénická podoba Glagolské mše jako pokračování opery Z mrtvého domu dává oběma dílům novou výpověď o síle víry v člověka.

Vězni žijící v krutých podmínkách sibiřské věznice a za každým jménem se skrývá strastiplný lidský osud, neštěstí, zlo i jiskra naděje. Kousek po kousku, v malých útržcích vypráví jejich příběhy Leoš Janáček ve svém posledním a jedinečném díle. Janáček je geniální tvůrce mistrně zacházející se zkratkou, jenž na malé ploše dokáže zachytit lidskou podstatu. I přes tíživý konec stojí na počátku partitury Z mrtvého domu vepsáno: V každém tvoru jiskra boží! A to je myšlenka spojující jeho poslední operu s dílem stejně unikátním Glagolskou mší. Jak sám Janáček řekl: Chtěl jsem zde zachytit víru v jistotu národa na podkladě ne náboženském, ale na tom mravním, silném, který si bere Boha za svědka.

Premiéra: 2. listopadu 2022 v Janáčkově divadle

Nastudováno v českém originále s českými, anglickými a německými titulky.