7. 10. 2020 v 19 h

Janáčkovo divadla, NdB

Autor: Bohuslav Martinů
Dirigent: Robert Kružík
Režie: Jiří Heřman

1. jednání

Zvon v Lycovrissi ohlašuje konec bohoslužby o velikonoční neděli. Přichází kněz Grigoris a oznamuje, koho z vesničanů rada starších vybrala pro příští pašijové hry. Role apoštolů Jakuba, Petra a Jana jsou svěřeny kavárníkovi Kostandisovi, obchodníku a pošťákovi Jannakosovi a starostovu synovi Michelisovi. Role Máří Magdalény je určena vdově Kateřině. Pro postavu Jidáše je vybrán prchlivý Panait, ten se přidělené roli zoufale brání. Zbývá Kristus – a tento nejtěžší úkol připadne Manoliovi. Na všechny vyvolené doléhá tíha odpovědnosti. Mají po celý rok žít tak ctnostně, aby se podobali těm, které budou v hrách představovat. Manolios v hlubokém zamyšlení ani nevnímá škádlení od své nevěsty Lenio; až nářek z dáli upoutá pozornost všech. Do vsi přichází zástup zubožených lidí. Prchají před Turky, kteří jim vypálili jejich vesnici. Hladoví a vyčerpaní prosí o pomoc a kousek půdy, kde by se mohli znovu usadit. Kněz Grigoris má však pro uprchlíky a kněze Fotise, jenž je vede, pouze příkrá slova – nechce se dělit o blahobyt ani půdu. Vyčerpaná hladem umírá náhle jedna z žen, Despinio. Grigoris toho využije a vykřikne: „Cholera!” Vyděšení vesničané se rozprchnou. Na místě zůstane jen Manolios s Kateřinou a několik dalších. Manolios příchozím radí, aby se usadili na hoře Sarakině, kde je voda, zvěř i dostatek dřeva pro oheň.

2. jednání

Kateřina ovdověla jako mladá a zůstala sama. Vesničtí muži začali vyhledávat její společnost a ona je neodmítala, ať už to byl Panait, starý Patriarcheas nebo Grigoris. Myslí však na Manolia, a zároveň k němu cítí něco víc než jen tělesnou touhu. Vypráví Jannakosovi sen, který o Manoliovi měla. Jannakos se na Kateřinu dívá stejně jako všichni muži ve vesnici, místo pochopení se jí tak dostane jen pokárání, aby nechala Manolia na pokoji.

Na Jannakose čeká bohatý lichvář Ladas. Snaží se ho přesvědčit, že může snadno zbohatnout, když vymámí od Sarakinských za potraviny zlato a šperky, které před Turky zachránili. O výdělek se samozřejmě rozdělí. Jannakos dostane zálohu a vydá se na Sarakinu.

Manolios u pramene sv. Basila potkává Kateřinu. Ta se mu přiznává, že o něm sní. Ani jemu není lhostejná, ale neví, jak jí pomoci. Kateřina ho prosí, aby na ni už nemyslel.

Na hoře Sarakině se Fotis snaží vyburcovat vyčerpané uprchlíky a přesvědčit je, že zde vybudují nový život. V základech brány nové vesnice, kde mají být pohřbeny kosti předků, umírá starý muž, smířený a šťastný, že jeho děti budou dále žít. Jannakos, který přišel na Sarakinu obchodovat s bídou, je otřesen. S pláčem se vyznává Fotisovi, že chtěl zbohatnout z jejich neštěstí, žádá odpuštění a dává Sarakinských Ladasovy peníze.

3. jednání

Manolios je pln pochybností o svém poslání a jeho vnitřní boj se mu promítá i do horečnatého snu. Nevnímá ani Lenio, která za ním přišla, a ta se rozhodne věnovat svou přízeň pastýři Nikoliovi. Manolios odchází dolů do vsi za Kateřinou. Ta jej radostně vítá, ale Manolios ji prosí, aby jej nepronásledovala, protože on ji vnímá jako svoji sestru. Kateřina je dojata, jeho slova ji očišťují a ona mu bude oddána na celý život.

Kateřina cestou na Sarakinu potkává Jannakose. Vysvětluje mu, že tam nese ovečku, aby děti měly dost mléka. Ona sama je bezdětná, a tak má pocit, jako by všechny děti byly její vlastní. I Janakos konečně chápe Kateřininu proměnu.

Manolios se snaží přesvědčit lidi z vesnice, aby pomohli uprchlíkům. Kněz Grigoris zuří, neboť cítí, že ztrácí svou pozici. Je zapotřebí jednat. Vyžene Manolia z vesnice i s „apoštoly“. Michelis prozradí Jannakosovi a Kostandisovi, že Lenio se už nechce vdát za Manolia. Nikolios přichází s obavami oznámit Manoliovi, že se žení s Lenio. Manolios mu však přátelsky přeje mnoho štěstí.

4. jednání

Radostnou oslavu svatby Nikolia a Lenio přeruší rozhořčený hlas kněze Grigorise. Je třeba vyhnat prašivou ovci ze stáda, aby nenakazila druhé. Manolios je vyobcován z církve! Stejný trest stihne každého, kdo mu nabídne pomoc. Ale Michelis, Jannakos i Kostandis stojí pevně při něm. Manolios se zpovídá ze svých činů. Role Krista v něm probudila pýchu, teď však chápe její skutečnou podstatu. Všechno v životě má svůj čas a nyní přišel čas, aby svět, kde děti umírají hlady, zanikl. Z dáli se ozvou hlasy přicházejících Sarakinských. V tu chvíli vesničané zabijí Manolia a obviní z tohoto činu Panaita – Jidáše. Uprchlíkům zbývá jen jedno jediné…

Autor: Bohuslav Martinů

Dirigent: Robert Kružík

Režisér: Jiří Heřman

Scéna: Dragan Stojčevski

Kostýmy: Alexandra Grusková

Dramaturg: Patricie Částková

Sbormistr: Pavel Koňárek, Michal Vajda, Valeria Maťašová

Asistent režie: Kateřina Nováčková

________________________

Manolios: Harold Meers

Kateřina: Pavla Vykopalová

Kněz Grigoris: Jan Šťáva

Kněz Fotis: David Szendiuch

Jannakos: Ondřej Koplík

Kostandis: Roman Hoza

Lenio: Andrea Široká

Panait: Petr Levíček

Ladas: Robert Musialek

Stařeček: Josef Škarka j. h.

Patriarcha: Petr Karas

Michelis: Dušan Růžička

Andonis: Vít Nosek

Stará žena: Jitka Zerhauová

Nikolios: Tadeáš Hoza j. h.

Despinio: Tereza Kyzlinková

malý Manolios: Boris Trhlík, Kryštof Cholava

Kněz Grigoris svolává shromáždění stařešinů vsi Lycovrissi a vybírá z řad vesničanů Krista a apoštoly pro pašijové hry. Hluboký mír, ve kterém ves dosud žila, je narušen náhlým otřesem. Tak jako prst Boží požaduje důkaz víry, přicházejí na náves běženci z vydrancované a opuštěné vesnice a žádají o azyl. Jsou hněvivě odmítnuti a donuceni hledat si útočiště ve skalnatých horách. Avšak nově jmenovaní svatí jdou za strachujícími se uprchlíky. Běžné denní starosti těchto lidí se postupně vytrácejí; síla jejich víry a jejich role v blížících se pašijích začínají měnit jejich duchovní vědomí do nové zralosti. Každý muž i žena se postupně vrací k jedinému smyslu svého konání: dobru, nebo zlu… Tak charakterizoval Bohuslav Martinů svou poslední operu Řecké pašije inspirovanou románem Kristus znovu ukřižovaný řeckého spisovatele Nikose Kazantzakise. Skladatel, který sám zažil osud uprchlíka, vytvořil dílo velkého humanistického poselství o síle víry. Poselství v dnešním světě stále více aktuální.

V hudbě Martinů vystihl strhujícím způsobem příběh společnosti, která je manipulována, fanatizována a záhy dohnána k nejhrůznějšímu činu. Pro své pohodlí obětují nevinného, jen proto, aby nemuseli přijmout do vesnice další obyvatele svého národa, lidské bytosti, které ztratili svůj domov, ne ze svého zapříčinění. O to větší tragédie to je, pokud je to jeden národ, který neumí přijmout své obyvatele. To co mě osobně na tomto příběhu nejvíce zaujalo, je vnitřní proměna člověka, kterému je přidělena role v pašijových hrách. Sledovat jak se jednotlivé postavy ztotožňují s přidělenými rolemi, jak se vyrovnávají se slabostmi lidského ega a vnitřně se od něj osvobozují, je pro mě inspirující. Necítím potřebu popisně aktualizovat dění Řeckých pašijí do uprchlického tábora nebo jiných možných aktualizací. Hudba Bohuslava Martinů je velmi inspirující, pro mne to je jevištní báseň evokující podobenství o vážném konfliktu ve společnosti a naději, která nikdy nekončí. Nechci diváka bičovat současnými obrazy, chci je vést nadčasovou jevištní formou k uvědomění a naději.

Autor: Jiří Heřman

Martinů hudba vyvěrá z míst, kde se narodil, a přes všechny zkušenosti světoběžníka a později nuceného emigranta se v ní vždy vracel zpět domů do Poličky, do kopců Vysočiny a plnil ji hlubokým pochopením pro vše v člověku ukryté. Stejně tak je s ním a jeho jevištním dílem spojeno brněnské divadlo. Zazněly zde poprvé jeho rané balety i opery a Brno nikdy neztratilo o svého Martinů zájem. Důkazem toho je nejen československá premiéra Řeckých pašijí, ale i světové premiéry posmrtně uvedených oper jako třeba Trojí přání. V letošním roce, kdy si připomínáme skladatelovo 130. výročí narození, se na brněnské jeviště vrací jeho poslední operní dílo Řecké pašije v režii Jiřího Heřmana a pod taktovkou Roberta Kružíka.

Autor: Patricie Částková