Antonín Dvořák Klavírní trio č. 3 f moll, op. 65, B 130
Leoš Janáček: Kvartet z podnětu L. N. Tolstého „Kreutzerovy sonáty“, JW VII/8
Dmitrij Šostakovič: Klavírní kvintet g moll, op. 57
Klavírní trio č. 3 f moll, op. 65 z roku 1883 představuje jeden z vrcholů komorní tvorby Antonína Dvořáka (1841–1904). Skladatel tehdy zažíval sílící mezinárodní úspěch a byl zaplaven zahraničními pozvánkami, aby přijel dirigovat svá nová díla. Snad to byly Dvořákovy mezinárodní ambice, které skladatele tehdy odklonily od národně laděného stylu směrem k internacionálnějšímu brahmsovskému hudebnímu jazyku. Ve svém třetím klavírním triu vytvořil Dvořák kompozici, která hýří bohatstvím hudebních myšlenek. Její smělá architektonika a hutný zvuk trojice nástrojů jí propůjčují téměř symfonický ráz.
Kvartet z podnětu L. N. Tolstého „Kreutzerovy sonáty“ Leoše Janáčka (1854–1928) pochází z roku 1923. Jeho kořeny ovšem sahají až do roku 1908, kdy Janáček zkomponoval dnes nezvěstné Klavírní trio, inspirované stejnou Tolstého povídkou. Její hlavní hrdinkou je žena terorizovaná svým despotickým a chorobně žárlivým manželem, jehož rukou je nakonec utýrána k smrti. „Měl jsem na mysli ubohou ženu, trápenou, bitou, ubitou“, charakterizoval Janáček motiv, který se jako červená nit proplétá mnoha jeho dalšími díly. Kvartet svým vášnivým výrazem proniká doslova na dřeň lidských emocí a do nejintimnějších sfér lidské duše. Dílo si vydobylo úspěch záhy po své premiéře v roce 1924 a i po více než stu letech zůstává jedním z nejpůsobivějších děl kvartetního žánru.
Ve druhé polovině 30. let zažíval ruský skladatel Dmitrij Šostakovič (1906–1975) stále větší tlak sovětského totalitního režimu a ustavičně se nacházel v hledáčku stalinských tajných služeb. Po maniodepresivní 6. symfonii, která se stala hudebním svědkem tísnivé atmosféry plné strachu, se skladatel rozhodl očistit svou mysl a kompoziční jazyk návratem ke kořenům bachovského kontrapunktu. Jeho Klavírní kvintet g moll, op. 57 obsahuje četné odkazy k Bachovu vzoru, ať už se jedná o první dvě věty, které představují preludium s fugou, nebo čtvrtou větu komponovanou ve stylu neobarokní árie. Úspěšná premiéra díla, která se odehrála roku 1940 v Moskvě v podání Beethovenova kvarteta a skladatele u klavíru, otevřela skladbě cestu na světová pódia.
Text: Ondřej Pivoda
