Leoš Janáček: Šárka a Josef Suk: Pohádka

Josef Suk: Pohádka, op. 16 / suita pro velký orchestr a motivy hudby k Zeyerově dramatické pohádce Radúz a Mahulena

Leoš Janáček: Šárka (koncertní provedení), JW I/1 / opera o třech jednáních na hudební drama Julia Zeyera

Obsazení:
Šárka: Mária Porubčinová
Ctirad: Aleš Briscein
Přemysl: Svatopluk Sem
Lumír: Daniel Matoušek

Janáčkovu operní prvotinu a Sukovu Pohádku od sebe dělí pouhých deset let. Spojuje je nejen osobnost spisovatele, dramatika a básníka Julia Zeyera, ale také slovanská mytologie.

Josef Suk (1874–1935) začal psát scénickou hudbu k dramatické pohádce Radúz a Mahulena na žádost jejího autora Julia Zeyera v roce 1897 a vytvořil v ní jedno ze svých nejúspěšnějších a nejkrásnějších děl. Suk prodchnul Zeyerovu pohádku křehkou lyričností, působivou zvukovostí i nevšední dramatičností. Premiéra v roce 1898 přinesla velký úspěch oběma autorům a sklidila obdiv i Sukova učitele a budoucího tchána Antonína Dvořáka. I přes úspěch premiérové inscenace Suk nepočítal s trvalým uváděním hry spolu s orchestrem, a tak v roce 1899 upravil scénickou hudbu do podoby čtyřvěté suity s názvem Pohádka. V hudebních dějinách pojem secese neužíváme, ale kdyby ano, byla by právě Sukova hudba k Radúzovi a Mahuleně krásným příkladem.

O deset let dříve, v roce 1887, začal mladý Janáček pracovat na své první opeře Šárka. Jako libreto mu byl doporučen text s tématem z české mytologie, jehož autorem byl Julius Zeyer. Janáček se s chutí pustil do práce a za pár měsíců měl operu zkomponovanou, ač zatím pouze v klavírním particellu. Poté požádal o posudek svého přítele a mentora Antonína Dvořáka – a ten mu operu pochválil. Teprve potom se Janáček odvážil požádat o svolení zhudebnit text „hudebního dramatu“ jeho autora Julia Zeyera, ale proslulý básník mu souhlas odepřel. Janáček přesto na opeře dále pracoval, dramaturgicky ji upravil, výrazně změnil vokální složku a první dvě jednání instrumentoval. Když ale pochopil, že Zeyer zůstává neoblomný, svou operní prvotinu na mnoho let odložil. Vrátil se k ní až v roce 1919, kdy provedl revizi vokální složky a instrumentací třetího jednání pověřil svého žáka Osvalda Chlubnu. O bezmála čtyřicet let opožděná premiéra se konala v roce 1925 a měla velký ohlas. Je to dílo, které v mnohém předjímá skladatelský přístup Janáčkových vrcholných oper. Sám skladatel si své první opery velice vážil a v roce 1924 napsal: „Má Šárka? Všechno v ní je tak blízké mým posledním pracím!“