program
>
opera
>
Leoš Janáček – Z mrtvého domu

12

.

10

.

Leoš Janáček – Z mrtvého domu

19.00
/
Janáčkovo divadlo
koupit vstupenky

Leoš Janáček – Z mrtvého do

Režie: Calixto Bieito

Státní divadlo Norimberk

„V každém tvoru jiskra boží“ – napsal Leoš Janáček do záhlaví partitury své deváté a poslední opery Z mrtvého domu v červnu 1928. Nebylo to poprvé, co se mu inspirací ke kompozici díla stala ruská literatura, v tomto případě román Fjodora Michajloviče Dostojevského Zápisky z mrtvého domu, líčící těžký život v sibiřské věznici. Základem pochmurného a realistického díla se stala spisovatelova osobní zkušenost.

Devětadvacetiletý Dostojevský byl v roce 1849 odsouzen za účast v hnutí usilujícím o reformu carského Ruska k trestu smrti. Těšně před popravou byl trest změněn na čtyři roky v sibiřské věznici. V březnu 1850 putoval spisovatel do dalekého kraje k řece Irtyši, aby zde strávil několik let ve společnosti vrahů, lupičů i lidí, které na scestí přivedla nešťastná náhoda. Zážitky a zkušenosti jej provázely po zbytek života a staly se základem pozdější literární tvorby jako Bratři Karamazovi, Zločin a trest a především již zmíněné Zápisky z mrtvého domu. Svému bratrovi po návratu z vězení Dostojevský píše: „Věř nebo nevěř, jsou mezi nimi charaktery hluboké, silné, krásné; jaká radost odkrýt pod hrubou kůrou zlato!... Kolik jsem si přinesl z káznice lidových typů, charakterů! Sžil jsem se s nimi, a proto se mi zdá, že je znám důkladně. Kolik příběhů tuláků a lupičů a vůbec všeho toho temného, sedmibolestného života! Na celé svazky dostačí. Skvělí lidé.“

Námět na novou operu začal Janáček hledat po premiéře Věci Makropulos v prosinci 1926. Již ve fejetonu z počátku roku 1927 věnovaném Maxu Brodovi se zmiňuje o Dostojevského knize – „Jsem tu blízký F. M. Dostojevskému. Našel v Mrtvém domě dobrou lidskou duši i v Baklušinu, i v Petrovu i v Isaji Fomiči.“ Janáčkův záměr zhudebnit takový námět překvapil stejně jako dříve jeho rozhodnutí pro Čapkovu Věc Makropulos. Rozsáhlý román s obšírným líčením nálad, popisy prostředí, psychologickými rozbory, filozofickými úvahami, monologickým vyprávěním a

minimem dialogů, bez ústředního hrdiny a bez ženských postav se věru nezdál být vhodnou předlohou pro operu. Janáček znal Dostojevského Zápisky z mrtvého domu v ruském originále. Jeho výtisk románu je plný poznámek, podtrhaných částí textů a překladů. Rozlehlost předlohy nutila Janáčka k četným úpravám a k omezení počtu osob, popřípadě jejich slučování (Luka s Filkou nebo Skuratova s Baklušinem). Vypracované libreto se nikdy nenašlo, jen jeho heslovitý náčrtek na čtyřech osmerkách papíru, což svádí k domněnkám, že nikdy neexistovalo. V článku otištěném k premiéře opery v Divadelních listech v roce 1930 se objevilo tvrzení Janáčkova žáka Osvalda Chlubny, že „Janáček při komposici  Z mrtvého domu nevypracoval si napřed literární libreto, jak bývá všeobecně zvykem, nýbrž komponoval přímo z otevřeného románu. Toho dokladem jsou čísla stránek románu, která jsou v partituře poznačena naspodu“.

Opera sama vznikala na samém sklonku Janáčkova života, od února 1927 do června 1928. Práce na novém díle nebyla snadná, jak můžeme vytušit z Janáčkových dopisů přítelkyni Kamile Stösslové:  […] „Tak duše moje zlatá, jsem včera dokončil tu operu mou „Z mrtvého domu“. Hrozný nápis, co? Též včera, v konci, vykládá jeden zločinec, jak zabil majora, že si říkal „jsem bůh a car!“ A v noci se mi zdálo, že v peřině na mně leží mrtvý, tak hlavu jeho jsem cítil! A já křičel „Vždyť jsem nikomu nic neudělal.“[…]

[…] „A ta černá moje opera dá mi hodně práce. Připadá mi, jak bych v ní po stupních níže a níže kráčel až na dno z lidstva nejbídnějších lidí. A to se těžko kráčí.“ […]

V červnu byla partitura v hrubých rysech hotova a Janáček začal pracovat na definitivních úpravách, aby opera byla připravena k tisku. První dvě dějství počátkem léta prohlédl, doplnil a místy překomponoval. Partituru třetího dějství si vzal sebou na rodné

Hukvaldy, kam se v srpnu vydal ve společnosti Kamily Stösslové a jejího syna. K její revizi se však už nedostal. Pravděpodobně následkem přehřátí v horkém dni dostal Janáček zápal plic, jenž se mu stal osudným. Zemřel 12. srpna 1928 v sanatoriu v Ostravě, kam byl z Hukvald převezen.

Rukopis partitury byl odvezen zpět do Brna. Na podzim 1929 se rozhodlo brněnské divadlo operu provést, a to v režii Oty Zítka. Na Zítkovo přání se potřebných úprav na díle ujali Janáčkovi žáci, dirigenti Břetislav Bakala a Osvald Chlubna. Jednalo se o dopracování instrumentace, drobné úpravy pěveckých partů. Při samotném studiu se objevily problémy s jevištní realizací, proto režisér Zítek požádal Chlubnu s Bakalou o prodloužení mezihry ve třetím jednání, aby bylo technicky možné provést přeměnu.

Zítek žádal též úpravu samotného konce díla. Jeho záměrem bylo pozměnit tíživý závěr v Janáčkově autografu, kde ihned po odchodu Gorjančikova stráže rázným „Marš!“ zahání vězně zpět, život mrtvého domu jde neúprosně dál.  Jen Aljeja v bílé nemocniční říze zůstane (podle Janáčkovy poznámky na dějovém náčrtu poslední scény) jako symbol božské jiskry v člověku.

Režisér chtěl ukázat malou jiskru naděje vězňů na svobodu, což Bakala s Chlubnou realizovali několika taktovým převedením Janáčkových motivů zpěvu vězňů „Svoboda, svobodička“ do optimistického durového projasnění.  Zítek je také pravděpodobně autorem úprav některých textů v místech, kde originál představuje směs češtiny a ruštiny.

Tato byla převedena až na drobné výjimky do spisovné češtiny, i když ne ve všech případech šlo o správný překlad a místy došlo i k pozměnění smyslu textu. V této podobě pak byla opera v Brně 12. dubna 1930 poprvé provedena.

V pozdějších letech se inscenátoři postupně vraceli k Janáčkově původní verzi, především co se vyznění závěru týče. V roce 1964 nakladatelství Universal Edition připojilo k hudebním materiálům dodatek obsahující Janáčkovu verzi závěru. O několik let později, v roce 1975, zpracoval dirigent Václav Nosek kritickou edici opery, která však nebyla nikdy vydána.

Režie: Calixto Bieito

Dirigent: Marcus Bosch

Scéna: Calixto Bieito, Philipp Berweger

Kostýmy: Ingo Krügler

Světelný design: Michael Bauer, Thomas Schlegel

Dramaturgie: Ute Vollmar /Johann Casimir Eule

Sbormistr: Tarmo Vaask

V hlavních rolích

Luka Kuzmič (Filka Morozov): Tilmann Unger

Skuratov: Edwart Mout

Šiškov: Antonio Yang

Alexandr Petrovič Gorjančikov: Kay Stiefermann

Aljeja: Cameron Becker

Velký vězeň: David Yim

Malý vězeň/ Čekunov: Alexey Birkus

Placmajor: Marcell Bakonyi

Stařičký vězeň: Richard Kindley

Šapkin / Kedril: Hans Kittelmann

Poběhlice: Lucas Noerbel

Vězeň hrající Donna Juana a Brahmina: Levent Bakirci

Mladý vězeň / Čerevin: Youngseung Song

Opilý vězeň: Chool Seomun

Kuchař:Wonyoung Kang

Kovář: Vikrant Subramanian

Duchovní: Rüdiger Krehbiel

Telefonní infolinka:
+420 542 158 120

E-mail
festival@ndbrno.cz

Newsletter
zůstaňte v kontaktu





ARCHIVARCHIV       © Národní divadlo Brno

Byli jste úspěšně přidáni / You were succesfully subscribed

Chyba, zkuste to prosím znovu / Something went wrong. Try it again please!