4. 10. 2020 v 19h

Besední dům

Pražský filharmonický sbor

Sbormistr: Lukáš Vasilek

Josef Bohuslav Foerster (1859–1951): Die Weihe der Nacht (Posvěcení noci), op. 87/I

pro ženský sbor a klavír

Leoš Janáček (1854–1928): Vlčí stopa JW IV/39 pro soprán a tenor sólo, ženský sbor a klavír

Josef Bohuslav Foerster (1859–1951): Abendlied (Večerní píseň), op. 89/b pro mužský sbor a cappella

Leoš Janáček (1854–1928): Potulný šílenec JW IV/43 pro soprán, tenor a baryton sólo a mužský sbor a cappella

Vítězslav Novák (1870–1949): Čtyři básně Otokara Březiny, op. 47 – výběr (3. Magické půlnoci, 4. Zpívaly hořící hvězdy)

pro smíšený sbor a cappella

Igor Stravinskij (1882–1971): Svaděbka (Svatba) pro sóla, smíšený sbor, čtyři klavíry a bicí

Koncert nabízí průřez tím zásadním, co přinesla česká a moravská sborová tvorba v prvních dvou desetiletích 20. století (pochopitelně s jistým přesahem). Trojice skladatelů Foerster–Novák–Janáček ukazovala v této (nejen pro oblast hudby) překotné době další směřování sborového umění. To, že právě Janáčkova tvorba představovala zcela zásadní posun od dosavadního způsobu komponování pro sbor, je zřejmé. Dokládají to i další sborové skladby na programu tohoto koncertu. V jeho druhé polovině pak zazní zásadní sborové dílo 20. století, Stravinského Svaděbka.

Pro Josefa Bohuslava Foerstera bylo předválečné období nesmírně plodné a šťastné. Autor, žijící tou dobou ve Vídni, dokonce svá díla vydával u Universal Edition, tedy u nakladatelství, které vydávalo zásadní hudební počiny tehdejší střední Evropy. Ženský sbor Die Weihe der Nacht (Posvěcení noci) s doprovodem klavíru je z roku 1910. Foerster jej napsal na text básně Christiana Friedricha Hebbela původně s orchestrálním doprovodem. Jde o jakési nokturno s okouzlující zvukomalbou ve sboru i doprovodu. Mužský sbor Abendlied (Večerní píseň) byl zkomponován v roce 1916 na báseň Gustava Kellara a opět vyšel v prestižním nakladatelství Universal Edition.

Janáček se tvorbou pro ženský sbor zabýval krátce na počátku roku 1916, kdy během měsíce ledna a února zkomponoval čtyři sbory na texty F. S. Procházky včetně Vlčí stopy na báseň Jaroslava Vrchlického. To, že ve válečném období komponoval právě pro ženský sbor, není náhoda. Důvodem byla skutečnost, že jeho osvědčené Pěvecké sdružení moravských učitelů bylo odchodem mužů na frontu natolik zdecimováno, že nemohlo dále koncertovat, a sbormistr Ferdinand Vach tak ustanovil Sbor moravských učitelek. Ve stejném roce měla také Vlčí stopa premiéru. Janáčkovy ženské sbory jsou pro svou náročnost jen zřídka uváděny a také na jejich příkladu můžeme obdivovat skladatelovu neskonalou invenci a zcela nezaměnitelné užití ženských hlasů.

Mužský sbor se sopránovým sólem Potulný šílenec vznikl celých deset let po trojici Janáčkových sborů na Bezručovy texty. V roce 1921 Janáček navštívil přednášku Rabíndranátha Thákura, kde si poznamenal básníkovy nápěvky mluvy, a dokonce na toto téma vydal fejeton. Svět tohoto myslitele byl zřejmě Janáčkovi blízký, a tak krátce poté v roce 1922 zkomponoval na jeho báseň sbor nesporně patřící k vrcholům sborového umění vůbec. Janáčkův rukopis s částí skladby zdobí skladatelův náhrobek na brněnském Ústředním hřbitově.

K respektovaným umělcům v mezinárodním měřítku v daném období patřil i Vítězslav Novák. Stejně jako v případě Foerstera i jeho šťastná hvězda svítila právě v předválečném čase. Básně Otokara Březiny, které Novák ve svých smíšených sborech a cappella z roku 1912 zhudebnil, jsou jistou filozofickou meditací v kontextu evropského symbolismu. Jde vůbec o první smíšené sbory, které Novák zkomponoval. Sbory,

interpretačně značně náročné, neměly pro svůj až mystický charakter takový úspěch, jakého dosáhlo Novákovo předchozí sborové dílo vycházející z lidové hudby. Čtyři sbory na texty básní Otokara Březiny patří k nejpozoruhodnějším Novákovým sborovým dílům.

Jako kontrast s českou a moravskou tvorbou zazní jedno z vrcholných světových sborových děl 20. století – Svaděbka (Svatba) pro sóla, smíšený sbor, čtyři klavíry a bicí Igora Stravinského. Autor na ní začal pracovat již v roce 1913 a partituru dokončil v roce 1917. Ke kompozici užil ruské svatební texty shromážděné Piotrem Kirejevským. Svatba vznikala v sousedství Stravinského nejproslulejšího díla Svěcení jara. I zde je základním motorem rytmus, drsný a strhující. „Taneční scény s hudbou a hlasy“, jak zní podtitul díla, věnoval skladatel opět Ruskému baletu, který toto nevšední dílo uvedl v roce 1923 v choreografii Bronislavy Nižinské. Ač je Svaděbka jedním z nejvýraznějších Stravinského děl, uvádí se dnes pro svou interpretační i provozovací náročnost spíše výjimečně.

Autor: Jiří Zahrádka